Na policích tam stály stovky lampiček. Velké lampy s bronzovými nožkami, maličké lampičky do dětských pokojů, kulaté lampy podobné dýním, modré lampičky s hvězdami, zelené lampy s mosaznými lístky a dokonce jedna, která měla tvar králíčka a tvářila se, že o svém významu pro svět nikdy nepochybovala.
Mezi nimi stála lampička Eliška.
Byla drobná a jemná, vyrobená z růžového porcelánu posetého bílými tečkami. Na hlavě měla stínítkový klobouček, který vypadal jako květ převrácený k zemi, a ze zad jí visela zlatá šňůrka, tenká a lesklá jako copánek spletený z měsíčního světla. Kdykoli na ni dopadl paprsek slunce, zatřpytila se tak něžně, že se i zaprášené pracovní stoly zdály na chvíli slavnostnější.
Jenže Eliška měla trápení, o kterém v dílně věděli všichni.
Neuměla svítit.
Zatímco ostatní lampičky se rozzářily hned při prvním zapojení, Eliška zůstávala temná. Netřpytila se zevnitř, nehřála a neposílala do pokoje žádný zlatý kruh světla. Stála u okna, dívala se na uličku před dílnou a pozorovala svět, který byl plný lamp, luceren, svíček, hvězd a odlesků v kalužích. Světlo bylo všude. Jen v ní ne.
Pan Lampář ji kvůli tomu nikdy neodstrčil do kouta.
Byl to starý muž s laskavýma očima, kulatými brýlemi a vousy, které se mu zachvěly pokaždé, když dostal dobrý nápad. Lampičky měl rád tak, jak jiní lidé mívají rádi knihy, květiny nebo staré písně. Věděl, že každá z nich má svou povahu. Některé byly veselé, jiné důstojné, některé svítily prudce a sebevědomě, zatímco jiné dávaly jen tiché světlo pro jeden stůl, jednu knihu a jeden klidný večer.
S Eliškou měl trpělivost.
Zkoušel různé žárovky. Malé, velké, mléčné, čiré, teplé i slavnostní, takové, které se používaly jen na výročí a zimní večery. Zkoušel opatrně poklepat na její porcelánové tělíčko, kontroloval drátky, uhlazoval stínítko a jednou jí dokonce zazpíval starou lampářskou ukolébavku, kterou se prý kdysi uspávaly lucerny na hradbách.
Ostatní lampičky se snažily také.
Modrá lampička s hvězdami jí radila, aby myslela na noční oblohu. Dýňová lampička tvrdila, že pomáhá představit si podzimní slavnost. Králíčková lampička doporučovala tvářit se sebevědomě, protože podle ní se většina problémů dala vyřešit tím, že člověk vypadal, jako by žádné neměl.
Eliška se snažila. Opravdu se snažila.
Napínala každou kapku své porcelánové duše, představovala si hvězdy, slavnosti i statečné králíčky, ale nic se nestalo. Zůstávala tichá a temná.
Jednoho večera pan Lampář seděl u pracovního stolu, v ruce držel malý šroubováček a dlouho si Elišku prohlížel.
„Moje milá,“ povzdechl si, „každá lampa svítí jinak. Některá jako slavnost, jiná jako tajemství, některá jen tak, aby člověk nezakopl o práh. Ale proč ty nesvítíš vůbec, to je mi záhadou.“
Kdyby Eliška uměla sklopit oči, sklopila by je.
Protože pravda byla prostá a zároveň bolestivá. Eliška nevěděla, proč by měla svítit. Nevěděla komu. Nevěděla za čím. A světlo bez důvodu jí připadalo jako píseň, kterou nikdo neposlouchá.
Té noci dílnu zalilo ticho.
Měsíc visel nad střechami Jasnovic a jeho světlo se rozlilo po podlaze jako modré mléko. Pan Lampář spal v malé komůrce za dílnou, lampičky dřímaly na policích a venku se mezi domy procházela noc měkká jako kočičí tlapky.
Právě tehdy Eliška zaslechla šepot.
„Půjčíte nám trochu světla?“
„Jen malý kousek, prosím…“
Z rohů dílny se vynořily stínky.
Byly to malé šedé bytůstky, tak lehké, že se skoro podobaly dechu na skle. Rodily se vždycky tam, kde světlo usínalo, a nebyly zlé. Jen občas zabloudily, když se noc příliš roztáhla, a potřebovaly drobný paprsek, aby našly cestu zpátky do koutů, pod police a za záclony, kam patřily.
Lampičky kolem Elišky se probouzely jedna po druhé.
Modrá s hvězdami se rozzářila jako kousek oblohy. Dýňová lampička poslala na podlahu teplý oranžový kruh. Králíčková lampička rozsvítila ouška tak hrdě, že jeden stínek okamžitě zatleskal.
Eliška se napjala.
Chtěla pomoci. Chtěla dát stínkům aspoň maličký proužek světla. Jenže uvnitř ní zůstávalo ticho. Žádné teplo, žádná jiskra, žádné probuzení.
Stínky se pomalu sunuly dál, trochu smutné, trochu ztracené, a Eliška cítila, jak se v ní rozlévá bolest. Nebyla to bolest porcelánu. Byla to bolest něčeho, co touží patřit ke světu, ale neví jak.
„Proč já ne?“ zašeptala tak tiše, že ji skoro nikdo neslyšel.
V tu chvíli se zvenku ozvalo vzlykání.
Eliška se podívala skrz okno.
Na ulici stála malá holčička. Měla kabátek o něco větší, než by potřebovala, čepici naraženou nakřivo a v náručí pevně svírala knihu. Tváře měla mokré od slz a dívala se do tmavé uličky, jako by se noc před ní proměnila v hlubokou řeku, přes kterou neumí přejít.
„Já se bojím tmy,“ vzlykla. „A doma už všichni spí. Chtěla jsem si jen dočíst příběh.“
Eliška ztichla.
Najednou neviděla všechny hvězdy, lampy a lucerny světa. Viděla jen tu holčičku u okna. Její třesoucí se ruce. Knihu přitisknutou k sobě. Strach, který nebyl veliký jako drak, ale pro malé srdce byl i tak dost těžký.
A tehdy Eliška poprvé pocítila něco jiného než snahu.
Pocítila touhu.
Ne ukázat se. Ne dokázat ostatním, že také něco umí. Ne být jako modrá lampička, dýňová lampička nebo sebevědomý králíček. Chtěla svítit pro někoho. Chtěla pomoci. Chtěla té malé holčičce ukázat, že tma nemusí být neproniknutelná, když se v ní objeví aspoň jedno laskavé světlo.
Její porcelán se zahřál.
Nejdřív jen maličko.
Pak víc.
Zlatá šňůrka se zachvěla jako struna, stínítkový klobouček se rozechvěl jemným leskem a uvnitř Elišky se probudila jiskra.
Nebyla hlučná. Nebyla oslnivá. Nepřišla s ranou ani slavnostním zábleskem.
Byla malá a teplá.
A byla její.
Eliška se rozsvítila.
Pan Lampář se probudil, protože staří lampáři poznají nové světlo i ve spánku. Otevřel dveře komůrky, nasadil si brýle obráceně a zašeptal:
„Eliško…? To ty?“
Ale Eliška ho skoro neslyšela. Soustředila se na jediné: poslat svůj první paprsek ven z okna.
Světlo se protáhlo přes sklo, sklouzlo po dlažbě a dotklo se holčiččiných bot. Potom vystoupalo k její knize, k prstům, k tváři a nakonec k očím, ve kterých se slzy rozzářily jako malé průhledné korálky.
Holčička zvedla hlavu.
Uviděla lampičku v okně a usmála se.
Ne široce, ne nahlas. Jen tak, jak se člověk usměje, když zjistí, že ve tmě není úplně sám.
Světlo ji dovedlo ke dveřím dílny. Pan Lampář je otevřel dřív, než stihla zaklepat, a pustil ji dovnitř. Posadil ji na malou stoličku u okna, přikryl jí ramena vlněnou šálou a beze slova položil její knihu do Eliščina světla.
Holčička začala číst.
Stínky se mezitím usadily zpátky v rozích, spokojené a klidné. Ostatní lampičky mlčely, protože cítily, že v dílně se právě stalo něco důležitého. Králíčková lampička sice chvíli vypadala, že by ráda pronesla moudrou poznámku, ale nakonec jen tiše svítila a nechala tu chvíli Elišce.
Eliška zářila.
Ne jako slavnostní lustr v paláci. Ne jako blesk nad horami. Ne jako hvězda, která chce, aby ji viděli zdaleka.
Svítila jemně, teple a právě tolik, kolik bylo potřeba.
A zatímco holčička četla o ztraceném klíči, mluvícím lese a dveřích, které se otevírají jen těm, kdo se nebojí zaklepat, Eliška pochopila něco, co jí žádná žárovka, žádná rada ani žádná lampářská ukolébavka nemohla vysvětlit.
Konečně věděla, proč svítí.
Ne proto, že musí.
Ne proto, že ostatní lampičky svítí také.
Svítila, protože někdo potřeboval její světlo.
Od té noci se v dílně pana Lampáře změnilo mnoho věcí.
Eliška už nikdy nestála u okna jako porcelánová otázka bez odpovědi. Každý večer se rozsvěcela, ale pokaždé trochu jinak. Pro pana Lampáře svítila měkce a trpělivě, když mu při opravování starých lamp slábly oči. Pro stínky svítila drobnými kruhy, aby nezabloudily do cizích koutů. Pro zbloudilou kočku svítila nízko u podlahy, aby trefila ke dveřím. A pro malou holčičku, která se začala vracet s dalšími knihami, svítila tak, že písmenka na stránkách vypadala jako malá dobrodružství připravená vyrazit na cestu.
Pan Lampář jí jednoho dne položil na polici malou cedulku. Nebylo na ní napsáno „porcelánová lampička“ ani „růžová s puntíky“.
Stálo tam:
Eliška
lampička pro ty, kdo hledají odvahu dočíst příběh
A lidé se u té cedulky často zastavovali.
Někteří si mysleli, že je to jen hezká věta. Jiní, hlavně děti, tomu rozuměli lépe. Věděli, že někdy se člověk nebojí celé tmy, ale jen toho kousku, který stojí mezi ním a poslední stránkou. A že i maličké světlo může být dost velké, když přijde ve správnou chvíli.
Jen jednou, velmi pozdě v noci, když už Jasnovice spaly a měsíc se opíral o střechy jako unavený poutník, se Eliška podívala ven a všimla si zvláštní věci.
Na konci uličky nestál stínek ani kočka ani holčička s knihou.
Stála tam dvířka.
Byla docela maličká, sotva vyšší než dětská dlaň, a ve staré zdi se objevila tam, kde přes den žádná dvířka nebyla. Zpod prahu prosakovalo slabé modré světlo a na klice se houpal lístek napsaný tak tenkým písmem, že ho dokázalo přečíst jen světlo lampičky.
Eliška napnula svůj paprsek.
Na lístku stálo:
Do Miradie se chodí jen tehdy, když někdo najde světlo, které nehledalo slávu.
Eliška se zachvěla.
Pan Lampář spal, holčička dávno dočetla svůj příběh a stínky klidně odpočívaly v rozích. Jen dvířka na konci uličky tiše čekala.
A Eliška poprvé v životě přemýšlela, jestli světlo neslouží jen k tomu, aby člověk viděl cestu.
Možná ji někdy také otevírá.
