• Úvod
  • Default
Úvod
Default
  • Úvod
  • Default
Úvod
Default

Pohádky bez konce

Pohádka o vráně Matyldě, která sbírala ztracená slova

Vrána Matylda měla hnízdo v koruně staré lípy. Bylo plné knoflíků, skleněných střepů, kousků řetízků a jedné lžičky, kterou paní cukrářka hledala už dva roky. Nejcennější však byly věci, které nikdo neviděl.

4. 10. 2026

Matylda sbírala ztracená slova. Slova se totiž ztrácejí častěji, než si lidé myslí. Někdo chce říct „promiň“, ale zastaví se. Někdo chce poprosit o pomoc, ale stydí se. Někdo chce říct „mám tě rád“, jenže se bojí, že to bude znít hloupě.

Nevyslovená slova pak padají pod stoly, zachytávají se v šálách nebo odlétají otevřeným oknem. Matylda je nacházela. „Děkuji“ ukládala do pravého rohu. „Promiň“ do levého. „Zůstaň“ schovávala nejopatrněji, protože bývalo křehké.

Jednoho dne našla slovo, které nedokázala přečíst. Bylo tmavé a těžké a nijak se nechtělo zařadit. Matylda s ním létala po městě a zkoušela, komu patří. Až na lavičce v parku seděl starý pán s fotografií domu v ruce.

Slovo se rozzářilo. Matylda ho pustila. Dopadlo mu do klína a konečně promluvilo. „Stýská.“ Starý pán se nadechl. „Ano,“ řekl. „Stýská se mi.“ A slovo se rozpustilo.

Matylda tehdy pochopila, že některá slova nejsou ztracená proto, že je lidé nechtějí říct. Jen ještě nevědí, jak se jejich pocit jmenuje. Od té chvíle už slova jen nesbírala. Začala je vracet.

Jednou položila „promiň“ na parapet dvou sester, které spolu dlouho nemluvily. Jindy upustila „děkuji“ před pošťáka, jenž celé dny nosil lidem dopisy a málokdo mu něco řekl. A jednou donesla malé „neboj se“ do pokoje dítěte, které mělo první noc spát bez rozsvícené lampy.

Matylda nemohla lidi nutit, aby slova použili. Mohla jim je jen položit nablízku. A právě v tom byla její největší práce. Časem si všimla, že její hnízdo je stále prázdnější. Lidé ve městě si začali více říkat věci, které dřív zadržovali. Ne všichni a ne vždy, ale častěji.

Matylda z toho měla radost. Jednoho večera našla na větvi poslední malé slovo. Bylo zlaté. Začni. Neodnesla ho nikomu. Nechala si ho. Protože pochopila, že i ona může někdy potřebovat připomenout, že nestačí jen hledat slova druhých. Člověk musí umět vyslovit i ta vlastní.

A tak druhý den poprvé zakrákala na starou cukrářku: „Ta lžička je u mě.“ Paní cukrářka se nejdřív lekla, pak se rozesmála. A Matylda zjistila, že pravda je někdy těžká jen do chvíle, než ji pustíme z hnízda ven.

MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT

Pohádka o lesní víle, která potřebovala brýle, aby konečně viděla kouzla taková, jaká doopravdy jsou

Pohádka o kouzelném kufru, který se sbalil vždycky dřív než jeho majitel

Pohádka o malém mráčku, který se bál dělat déšť, a holčičce Sáře, která mu půjčila odvahu

Nejnovější články

Pohádka o kocouru Jeronýmovi, který dokázal usnout úplně všude kromě vlastní postele

Pohádka o staré vrbě, která každé ráno plakala jinou řeku

Pohádka o ponožce Žofce, která se odmítala ztratit v pračce sama

Pohádka o lampáři Matějovi, který rozsvěcel lucerny i tam, kde žádná ulice nebyla

Pohádka o veverce Albíně, která si omylem schovala měsíc mezi ořechy

Nejčtenější články

Pohádka o veverce Albíně, která si omylem schovala měsíc mezi ořechy

Pohádka o kouzelné lžíci ze zlata, která odmítala míchat proti směru hodinových ručiček

Pohádka o bílé kočce, čajové růži a zlatém klobouku

Pohádka o koze Hermíně, která chtěla zpívat operu na nejvyšší skále

Pohádka o čarodějce Babetě, které se každé zaklínadlo rýmovalo, i když nechtěla

Pohádky bez konce

Pohádka o čajové konvici, která zatoužila okusit kakao

Pohádka o Kubíčkovi Prstíčkovi

Pohádka o malířce Dorotce a kouzelné barvě, která neuměla lhát

Hrnečku, vař! aneb Kouzelný návod, který nikdo nečetl

Zahradnice Anežka a semínko, které kvetlo jen ze vzpomínek

Intro

Úvod
Blog
O nás
Kontakt
Podmínky používání stránky
Ochrana osobních údajů
Autorská práva a licenční ujednaní
FAQ