Rozálii se ta představa vůbec nelíbila.
„Proč bych měla někoho děsit?“ ptala se ostatních dýní.
„Protože je říjen,“ odpovídaly.
„To přece není důvod.“
Ostatní nad tím nepřemýšlely. Věděly jen, že správná halloweenská dýně má velké zuby, šikmé oči a tvář, před kterou malé děti nejlépe trochu ucuknou. Rozálie nechtěla.
Když si pro ni jednoho dne přišly děti, dělala, co mohla, aby se skutálela pod lavičku. Jenže byla příliš veliká. Matěj s Dorotkou ji donesli domů a už se hádali, jaké tesáky jí vyřežou, když se na dýni zadívala jejich babička.
„Mně připadá spíš jako světlo než strašidlo,“ řekla.
Děti se zarazily. Nakonec do Rozálie místo strašidelné tváře vyřezaly drobný měsíc, hvězdy a několik kulatých okének. Když uvnitř zapálily svíčku, Rozálie vypadala jako kousek noční oblohy. Byla šťastná.
Každý večer svítila na parapetu. Lidé, kteří šli kolem, se zastavovali a usmívali se. Děti si ukazovaly její hvězdy a nikdo se jí nebál.
Pak přišla hustá podzimní mlha. V té mlze se za posledními domy ztratila malá holčička, která šla za kočkou a nedokázala najít cestu zpět. Vesnicí pobíhali lidé s lucernami a volali její jméno, jenže světla se ve vlhkém vzduchu ztrácela.
Rozálie z parapetu všechno sledovala. Přála si pomoci, ale byla jen dýně.
Vtom zafoukal prudký vítr. Okno se otevřelo a Rozálie se pomalu skutálela na lavičku, z lavičky na bedýnku a z ní do malého vozíku před domem. Vozík se rozjel ulicí.
„Rozálie!“ vykřikla Dorotka.
Jenže dýně už sjížděla z kopce.
Vozík se zastavil až na kraji vsi. Rozálie vypadla do trávy, ale svíčka uvnitř nezhasla. Její hvězdy svítily mlhou daleko jasněji než obyčejná lucerna.
A právě to světlo zahlédla ztracená holčička. Šla za ním. Když ji lidé našli, seděla vedle Rozálie a držela ji kolem kulatého boku.
„Nebála jsem se,“ řekla. „Vypadala jako nebe.“
Od té doby už nikdo ve vsi netvrdil, že říjnové světlo musí být strašidelné. Některé dýně dostávaly zuby, jiné hvězdy, některé se měnily ve zvířata nebo domky. Každá mohla svítit po svém.
Rozálie tehdy pochopila, že být jiná neznamená pokazit tradici. Někdy právě díky tomu vznikne nová. A ještě dlouho po tom, co její svíčka dohořela, si děti pamatovaly, že světlo nemusí být hlasité ani děsivé, aby někdo našel cestu domů.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
