Nebylo to proto, že by neuměl počítat, ani proto, že by si pletl slepici s kachnou. Honza uměl obojí rozlišit docela dobře. Jen měl zvláštní zvyk: když po něm někdo něco chtěl, nedělal to hned. Nejdřív se podíval z okna. Pak si sedl na pec. Pak chvíli mlčel. A teprve potom odpověděl.
Lidi, kteří mluví rychle a myslí si, že svět patří těm, kdo jsou první v běhu i v řeči, takové chování nesnášejí. A tak říkali:
„Honza je lenoch.“
„Honza je pecivál.“
„Honza je hloupý.“
Honza to slyšel mnohokrát, ale moc se kvůli tomu netrápil. Pec byla teplá, dům měl svoje zvuky a Honza si všímal věcí, kterých si jiní nevšimli, protože měli příliš naspěch.
Věděl, kdy se blíží déšť podle toho, jak vrže studna. Poznal, kdy je soused rozhněvaný, ještě než bouchl vraty. A jednou dopředu řekl, že se utrhne mostek přes potok, protože slyšel, jak v noci praská jeden z trámů.
„Copak jsi tesař?“ posmíval se mu tehdy rychtář.
„Ne,“ řekl Honza. „Jen jsem to slyšel.“
Druhý den se mostek utrhl.
Jenže i přes podobné drobnosti si lidé dál mysleli své. A tak když jednou král vyhlásil, že kdo osvobodí princeznu z věže beze dveří a beze schodů, dostane odměnu, půl království a možná i princezninu přízeň, celá vesnice se rozrušila.
„To je příležitost!“ volal kovář.
„To je úkol pro statečné!“ křičel mlynář.
„To je práce pro chytré!“ řekl učitel.
A Honzova matka se obrátila k peci.
„Ty tam stejně nepůjdeš, viď?“
Honza ležel na boku, ruce pod hlavou.
„Možná půjdu.“
Matka se zarazila. „A kdy?“
„Až si to rozmyslím.“
To samozřejmě vesnici pobavilo. Tři silní sedláci už byli na cestě před polednem, učitel si kreslil plán věže, mlynářův syn cvičil šplhání po stromech a Honza stále seděl na peci a díval se do ohně.
Večer vstal, vzal si krajíc chleba, kus sýra a starou mapu, kterou našel v truhle po dědečkovi.
„Jdu,“ řekl prostě.
„S čím tam chceš přijít?“ zvolala matka. „Vždyť nemáš ani meč!“
Honza pokrčil rameny. „Když je věž bez dveří, meč mi bude na nic.“
To znělo tak rozumně, až to bylo podezřelé.
Honza šel pomalu. Ne protože by byl líný, ale protože se díval. Zastavil se u potoka, poslouchal proud, chvíli mluvil s pasáčkem koz, pak se posadil pod dub a jedl chléb. V lese potkal starou ženu s košíkem.
„Kam jdeš, Honzo?“ zeptala se.
„K věži,“ odpověděl.
„A máš plán?“
„Zatím ne celý.“
Žena mu podala jablko. „To je dobré. Celé plány bývají těžší než nedodělané. Jen si všímej věcí, které ostatní přeskočí.“
Honza poděkoval a šel dál.
K věži dorazil až dalšího dne k večeru. Byla vysoká, kulatá a hladká jako svíce. Opravdu neměla dveře ani schody. Okno bylo jen jedno, vysoko nahoře, a v něm seděla princezna. Nevypadala nešťastně. Spíš znuděně.
Pod věží se povalovala spousta důkazů o neúspěšných pokusech. Přelomený žebřík, kus lana, rozbitá přilbice a tři velmi dotčené poznámky od neúspěšných princů.
Honza si sedl do trávy a díval se.
„Tak co?“ zavolala princezna z okna. „Budeš taky šplhat?“
„Nejspíš ne,“ odpověděl Honza.
„Budeš házet laso?“
„Neumím to dobře.“
„Budeš aspoň dramaticky slibovat, že mě zachráníš?“
Honza se zamyslel. „Kdybych slíbil něco, co ještě neumím, znělo by to hloupě.“
Princezna se na chvíli odmlčela. Pak se zasmála.
„Tak to jsi první rozumný člověk, co sem přišel.“
Honza obešel věž dokola. Pak si všiml něčeho, co ostatní přehlédli. Ve zdi, skoro úplně dole, byl malý otvor. Ne větší než dlaň. A z něj občas vyletěla včela.
Honza se posadil znovu.
„Princezno,“ zavolal, „co je ve věži pod tebou?“
„Spíž,“ odpověděla.
„A pod spíží?“
„Nic.“
„A kam dáváš smetí?“
„No… dolů šachtou.“
Honza se usmál. „Takže tam přece jen nějaká cesta je.“
Ukázalo se, že věž kdysi měla zásobovací šachtu, kterou se vytahovaly potraviny nahoru. Jen ji zvenčí zarostl břečťan a všichni se soustředili tak silně na hladké zdi, až si nevšimli jediného místa, kde něco dává smysl.
Honza břečťan opatrně odhrnul, našel staré kruhy na kladku a s pomocí provazu, který si vypůjčil od pastevce, a jedné velmi ochotné kozy, kterou pasáček přivedl, zařízení znovu rozpohyboval.
„Ty mě chceš vytáhnout dolů jako pytel brambor?“ zvolala princezna pohoršeně.
„Spíš opatrně spustit,“ opravil ji Honza.
„To nezní slavně.“
„Ale mohlo by to fungovat.“
A ono to fungovalo.
Za soumraku stála princezna na zemi, trochu pomačkaná, trochu uražená, že její vysvobození nebylo hrdinské v klasickém smyslu, ale jinak naprosto v pořádku. Podívala se na Honzu, pak na věž a pak zpátky na Honzu.
„Ty nejsi hloupý,“ řekla.
Honza pokrčil rameny. „Já vím.“
Když spolu přišli na zámek, král čekal velkolepý příběh. Přál si slyšet o boji, výstupu po zdi, kouzelné odvaze a možná i o drakovi, protože drak se dá dobře uvést do kroniky.
Místo toho mu Honza klidně vysvětlil, že se jen podíval, kudy se do věže dopravovalo jídlo.
Král byl chvíli zklamaný.
Pak si uvědomil, že jeho vlastní rádcové tři roky hleděli na věž a nikoho nenapadlo zeptat se, jak tam princezna vlastně přežila.
To bylo nepříjemně moudré zjištění.
Princezna zůstala na zámku, ale nevrátila se ke svému starému životu docela stejně. A Honza?
Tomu král nabídl půl království.
Honza se podíval z okna. Pak chvíli mlčel.
„Můžu si to rozmyslet?“ zeptal se.
Celý dvůr ztuhl.
Princezna se rozesmála tak nahlas, že se zachvěly gobelíny.
Honza si nakonec nevzal půl království hned. Vzal si jen dobré boty, teplý plášť a možnost zůstat na zámku tak dlouho, dokud bude chtít. Lidé tomu nerozuměli, ale Honzovi to nevadilo. Věděl, že některé věci se nemají brát ve chvíli, kdy je člověk ještě nepromyslel.
Večer seděl v zahradě a princezna si k němu přisedla.
„Co teď budeš dělat?“ zeptala se.
„Asi poslouchat.“
„Co?“
Honza se podíval k severní zdi. „Něco v zámku vrže. A myslím, že to není jen vítr.“
Princezna se zaposlouchala také.
A opravdu. Odkudsi z hloubi zámku se ozval tichý, podivný zvuk, jako když se za kamenem pohne starý schod nebo se v podlaze probouzí dávno zapomenutá chodba.
