Ne jen tak obyčejně. Baltazar o mrkvích mluvil s úctou, jakou jiní věnují královským korunám, vzácným knihám nebo nejlepšímu místu u kamen. Znal mrkve dlouhé, krátké, křivé, baculaté, sladké, křupavé i takové, které měly na konci legrační ocásek a vypadaly, jako by se pokoušely někam utéct.
Jednoho podzimního dne mu babička Albína svěřila veliký úkol.
„Baltazare,“ řekla a podala mu malý mosazný klíček, „odteď budeš hlídat rodinný mrkvový poklad.“
Baltazarovi se rozzářily oči.
Rodinný mrkvový poklad nebyla jen zásoba na zimu. Byl to poklad po prapradědečkovi, který kdysi zachránil celou králičí noru před hladovým únorem. V hluboké podzemní komůrce ležely bedýnky naplněné mrkvemi tak krásnými, že by se před nimi i zahradník uklonil hráběmi.
„Já?“ vydechl Baltazar.
„Ano,“ řekla babička. „Jsi spolehlivý.“
Baltazar se narovnal, až se mu uši dotkly nízkého stropu.
„Budu ho hlídat ve dne v noci.“
„To nemusíš. Stačí pravidelně kontrolovat, jestli žádná mrkev nechybí.“
Baltazar trochu ztuhl.
„Kontrolovat?“
„Ano. Spočítáš je.“
V tom byl drobný háček.
Baltazar neuměl počítat do pěti.
Uměl jedna.
Uměl dvě.
Uměl tři, pokud se hodně soustředil.
Čtyři mu připadalo jako podezřelé číslo, které se tváří podobně jako tři, ale má v sobě navíc něco přebytečného.
A pět? Pět bylo pro Baltazara už skoro celé stádo čísel.
Nikomu to neříkal. Ne proto, že by chtěl lhát, ale protože se styděl. Všichni králíci v norách kolem Jetelové louky uměli počítat zásoby, mláďata, vstupy do nory i počet listů salátu, které si kdo smí vzít před spaním. Baltazar si pomáhal jinak. Říkal „málo“, „dost“, „hodně“ a „tohle si schovám na horší časy“.
Zatím mu to stačilo.
Jenže teď měl hlídat poklad.
Babička mu ukázala tajný vchod za kořenem hrušně. Klíček cvakl, zem se jemně zachvěla a otevřely se malé dveře do podzemní chodby. Stěny tam svítily od lucernových hub a voněly hlínou, mechem a mrkví.
Na konci chodby byla komůrka.
Baltazar zůstal stát s otevřenou tlamičkou.
Bedýnky byly všude.
Na policích.
Pod lavicí.
U stěny.
Uprostřed komůrky.
A v každé mrkve.
Oranžové jako západ slunce, zlatavé jako med a jedna dokonce fialová, která vypadala tak vznešeně, že ji Baltazar okamžitě podezíral, že má titul.
„Tady je poklad,“ řekla babička. „Každý večer jen zkontroluj, jestli sedí počet.“
„Samozřejmě,“ řekl Baltazar.
Znělo to statečně.
Uvnitř se však cítil, jako by spadl do hluboké jámy vyplněné čísly.
První večer si sedl před bedýnky a začal.
„Jedna,“ řekl a položil mrkev vlevo.
„Dvě,“ položil další.
„Tři,“ třetí.
Pak se podíval na čtvrtou.
„A… další.“
Napsal si do hlíny značku. Jednu čárku, druhou, třetí a potom něco, co mělo být čtvrtá, ale vypadalo to jako unavená žížala.
„To nevadí,“ řekl si. „Důležité je, že jich je hodně.“
Jenže ráno přišla babička.
„Tak co, Baltazare? Sedí počet?“
Baltazar se podíval na bedýnky.
„Velmi sedí.“
„Kolik jich je?“
„Přiměřeně.“
Babička si ho prohlédla.
„Přiměřeně není číslo.“
„Ale je to hezké slovo.“
„To ano,“ připustila babička. „Ale mrkvový poklad potřebuje čísla.“
Baltazar sklopil uši.
„Babičko,“ řekl po chvíli, „já neumím počítat do pěti.“
Čekal výsměch. Nebo povzdech. Nebo že mu babička klíček vezme a řekne, že na takový úkol nestačí.
Ale babička Albína si k němu sedla.
„A proč jsi mi to neřekl hned?“
„Styděl jsem se.“
„Stydět se za to, co neumíme, je jako schovat rozbitý košík do křoví. Nikomu nepomůže a houby do něj naprší.“
Baltazar si nebyl jistý, jestli tomu úplně rozumí, ale znělo to babičkovsky pravdivě.
„Naučíš mě to?“
„Já ano,“ řekla babička. „Ale dnes večer hlídáš poklad dál. Jen ne sám.“
A tak přišla myška Emílie.
Byla malá, šedá a uměla počítat tak rychle, že jednou spočítala všechna zrnka máku na rohlíku. Tedy aspoň to tvrdila. Nikdo neměl dost trpělivosti ji kontrolovat.
„Počítání není kouzlo,“ řekla Emílie. „Je to jen způsob, jak se věci neztratí ve slově hodně.“
Baltazar se tvářil soustředěně.
„Začneme prsty,“ navrhla myška.
„Já mám tlapky.“
„Výborně. Začneme tlapkami.“
Ukázala mu jednu mrkev.
„Jedna.“
Baltazar přikývl.
Druhá.
„Dvě.“
Třetí.
„Tři.“
Čtvrtá.
Baltazar se nadechl.
„Čtyři.“
Slovo mu v tlamičce trochu zaskřípalo, ale vyšlo ven.
Pátá.
Byla největší.
Baltazar ji chvíli pozoroval, jako by před ním stál drak v oranžové slupce.
„Pět,“ řekl nakonec.
Nic se nestalo.
Strop nespadl.
Mrkve neutekly.
Číslo pět ho nekouslo.
„Vidíš?“ usmála se Emílie. „Pět není tak hrozné.“
„Je větší, než se tváří,“ řekl Baltazar vážně.
Cvičili celý týden. Baltazar počítal mrkve, kamínky, lístky, žížaly, které s tím souhlasily jen částečně, i vlastní skoky přes kořen. Ne vždycky se mu dařilo. Občas po třech řekl znovu dvě. Občas čtyři přeskočil, protože mu pořád připadalo podezřelé. Ale pomalu se učil.
A pak přišla noc, kdy se mrkvový poklad opravdu ztratil.
Ne celý.
To by bylo nápadné.
Ale jedna bedýnka byla ráno posunutá.
A v ní chyběla mrkev.
Baltazar to poznal hned, protože předchozí večer napočítal přesně pět krásných dlouhých mrkví v horní bedýnce u levé stěny. Ráno byly jen čtyři.
Jedna.
Dvě.
Tři.
Čtyři.
A prázdné místo.
Baltazarovi se rozbušilo srdce.
„Babičko!“ zavolal.
Babička přiběhla, za ní myška Emílie a o chvíli později i ježek Tobiáš, protože slyšel slovo poklad a považoval za společensky vhodné být u toho.
„Chybí jedna mrkev,“ vydechl Baltazar.
Babička se zamračila.
„Jsi si jistý?“
Baltazar polkl.
To byla otázka, které se dřív bál.
Ale teď se podíval na bedýnku.
Na čtyři mrkve.
Na prázdné místo.
A přikývl.
„Jsem. Bylo jich pět.“
Emílie se usmála.
„Tak začíná pořádné hlídání.“
Hledali stopy.
U bedýnky byly drobné otisky. Ne králičí. Ne myší. Ne ježčí. Byly kulaté a trochu rozmazané, jako by po hlíně přešlo něco s velmi měkkými tlapkami.
„Tudy,“ řekl Tobiáš.
Stopy vedly chodbou, pod kořenem hrušně a ven na louku. Tam se ztrácely v trávě, ale na jednom stéble zůstal oranžový kousek mrkvové natě.
Baltazar šel první.
Cítil strach i zvláštní hrdost. Ještě před týdnem by možná ani nepoznal, že něco chybí. Teď šel po stopě jako skutečný strážce pokladu.
Dovedla je až k suchému příkopu za maliním.
Tam seděl malý tvor.
Byl to krtek.
Ještě velmi mladý, s čumáčkem od hlíny a očima přivřenýma tak, že vypadal, jako by přemýšlel i ve spánku. Před sebou měl ukousnutou mrkev.
Když uviděl Baltazara, lekl se a schoval si ji za záda.
Což bylo k ničemu, protože mrkev byla delší než on.
„Ty jsi ji vzal?“ zeptal se Baltazar.
Krtek se zakabonil.
„Našel.“
„V zamčené komůrce?“
„No… našel jsem tajnou chodbu.“
Babička Albína si klekla.
„Jak se jmenuješ?“
„Oldříšek.“
„A proč jsi vzal mrkev?“
Krtek mlčel.
Pak mu začal cukat čumáček.
„Můj dědeček je nemocný,“ řekl tiše. „Nemůže hrabat. A říkal, že by si dal něco sladkého. My nemáme mrkve. Jen kořínky. A ty jsou nudné.“
Baltazar se podíval na ukousnutou mrkev.
Na malého krtka.
Na babičku.
V hrudi se mu pralo několik pocitů najednou. Byl strážce pokladu. Mrkev se neměla brát. Ale Oldříšek ji nevzal proto, že by byl zlý nebo lakomý. Vzal ji pro dědečka.
„Měl ses zeptat,“ řekl Baltazar.
Krtek sklopil hlavu.
„Bál jsem se, že řeknete ne.“
„A teď se bojíš čeho?“
Oldříšek polkl.
„Že budete mít pravdu.“
To byla zvláštní odpověď, ale Baltazar jí rozuměl.
Vrátili se do nory. Oldříšek šel s nimi a nesl zbytek mrkve tak opatrně, jako by to byla křehká váza. V komůrce babička otevřela jednu malou bedýnku stranou.
„Tahle není pokladová,“ řekla. „Tahle je pomocná.“
Baltazar překvapeně zamrkal.
„My máme pomocnou bedýnku?“
„Každý pořádný poklad má mít něco pro toho, kdo přijde s prosbou.“
„A proč jste mi o ní neřekla?“
Babička se pousmála.
„Protože nejdřív ses musel naučit poznat, že něco chybí. Teď se můžeš učit poznat, kdy má něco odejít správně.“
Baltazarovi se ta věta usadila v srdci.
Společně spočítali pět mrkví z pomocné bedýnky.
Jednu pro Oldříškova dědečka.
Jednu pro Oldříška.
Jednu na polévku.
Jednu na později.
A jednu, kterou měli přinést zpátky jako poděkování, až bude dědečkovi lépe.
Oldříšek se uklonil tak hluboko, že si málem zabořil čumáček do hlíny.
„Děkuju.“
„Příště zaklepej,“ řekl Baltazar.
„Na tajnou chodbu?“
„Ne. Na dveře.“
Od té doby Baltazar hlídal mrkvový poklad ještě pečlivěji. Uměl počítat do pěti, potom do deseti a časem i dál, i když číslo sedm mu připadalo trochu domýšlivé. U každé bedýnky měl značky z kamínků a u pomocné bedýnky malý lístek s obrázkem otevřených dveří.
Zvířata z okolí se naučila chodit prosit, ne krást.
Někdy dostali mrkev nemocní.
Někdy hladoví.
Někdy někdo, kdo jen potřeboval kousek sladké křupavosti po těžkém dni. Babička říkala, že i to je důvod, pokud se s ním zachází poctivě.
Baltazar pochopil, že hlídat poklad neznamená sedět na něm jako kámen.
Znamená vědět, co v něm je, proč to tam je a kdy se má něco otevřít.
Jednoho večera, když ukládal poslední mrkve a počítal je už skoro bez zaváhání, všiml si fialové mrkve v nejstarší bedýnce.
Nikdy si jí příliš nevšímal, protože vypadala vznešeně a trochu přísně.
Teď však slabě svítila.
Baltazar ji opatrně vzal.
Na místě, kde ležela, se objevila malá kulatá dírka. Nebyla to chodba po krtkovi. Byla hladká, lemovaná zlatými kořínky a vedla dolů, hlouběji pod hrušeň, než kam kdy králičí nora sahala.
Z dírky zavoněla hlína po dešti a něco sladkého, co nebyla obyčejná mrkev.
Babička Albína stála za Baltazarem tak tiše, že si jí nejdřív nevšiml.
„Tak už se ukázala,“ řekla.
„Co?“
„Kořenová komora.“
„A co je tam?“
Babička se usmála.
„Tam se nepočítá, kolik mrkví máme. Tam se ukazuje, kolik dobra z nich vyrostlo.“
Baltazar se zadíval do zlaté dírky.
„Půjdu tam?“
„Jednou,“ řekla babička. „Až budeš umět počítat nejen mrkve, ale i sliby.“
Baltazar se podíval na fialovou mrkev ve svých tlapkách.
Ta tiše zazářila, jako by souhlasila.
A hluboko pod zemí se ozvalo jemné zaťukání.
Ne výhružné.
Spíš pozvání.
Králíček Baltazar zavřel dveře pokladu, schoval klíček pod polštář z mechu a usnul s pocitem, že číslo pět už není tak strašné.
Horší budou možná sliby.
Ale na ty měl ještě chvilku času.
A dole pod hrušní zatím čekala komora, kde se prý počítalo něco mnohem důležitějšího než mrkve.
DALŠÍ POHÁDKY
