Seděla v hebkém šedém oblaku jménem Pan Bělobřich a dívala se dolů skrz jeho načechraný okraj. Pod ní se rozprostíral svět: lesy zelené jako mechové polštáře, řeky stříbrné jako rozpletené stuhy, vesničky s červenými střechami, pole, louky, kopce a za nimi modré hory, které vypadaly, jako by si je někdo namaloval na okraj obzoru jen proto, aby se lidé měli kam dívat.
Dorotka milovala výhled.
„Ach,“ říkala každé ráno, když se slunce odrazilo v jejím kulatém bříšku. „Svět je dnes zase o kousek větší.“
Ostatní kapky se tomu smály.
„Svět je pořád stejný,“ bublala kapka Emilka.
„Jen my jsme jinde,“ dodal kapík Bonifác, který se považoval za velmi učeného, protože jednou proletěl kolem duhy a od té doby měl názory na světlo.
V oblaku Pan Bělobřich žily stovky kapek. Některé byly drobné a nedočkavé, jiné kulaté a rozvážné. Každá věděla, že jednou přijde její chvíle. Oblak ztěžkne, vítr ho zavede nad správné místo a kapky se pustí dolů.
Tak to chodí.
Kapka spadne.
Zalije kytku.
Dopadne do potoka.
Skutálí se po střeše.
Přistane dítěti na nose.
A potom se jednou zase vypaří vzhůru, pokud ji slunce najde a pozve na cestu zpátky.
Dorotka to všechno věděla.
Jenže jí to nestačilo.
„Já nechci spadnout hned,“ řekla jednou.
Pan Bělobřich zahučel tak hluboce, že se mu v břiše zatřásly kapky.
„Každá kapka jednou spadne.“
„Já vím.“
„Déšť je důležitá práce.“
„Já vím.“
„Bez kapek by tráva žloutla, studánky by vysychaly a žáby by měly příliš mnoho stížností.“
„Já vím,“ řekla Dorotka potřetí. „Ale já bych předtím chtěla vidět celý svět.“
V oblaku nastalo ticho.
Pak se kapky rozesmály.
„Celý svět?“ cinkala Emilka. „To nejde.“
„Nikdo nevidí celý svět,“ dodal Bonifác. „Ani vítr ne. A ten se vytahuje dost často.“
Pan Bělobřich se však nesmál.
Byl starý oblak a věděl, že některá přání znějí nerozumně jen proto, že se nevejdou do běžného počasí.
„Proč chceš vidět celý svět?“ zeptal se.
Dorotka se zadívala dolů.
„Protože až spadnu, budu jen na jednom místě. Chci vědět, kam patří všechna ostatní.“
Pan Bělobřich se zamyslel.
„Svět je příliš veliký na jednu kapku.“
„Tak aspoň tolik, kolik unesu.“
To byla odpověď, která se oblaku líbila.
A tak, když druhý den přiletěl vítr Vítek, hubený, neposedný a celý rozcuchaný od horských borovic, Pan Bělobřich na něj zavolal:
„Vítku! Měl bys chvilku?“
Vítr se otočil tak prudce, že tři kapky dostaly závrať.
„Já mám vždycky jen chvilku. Co potřebuješ?“
„Tady Dorotka by chtěla vidět svět.“
Vítek si kapku prohlédl.
„Celý?“
„Kolik unese,“ řekl oblak.
Vítr se zasmál.
„To je lepší. Celý svět totiž neunese nikdo. Ale můžeme se proletět.“
Dorotka se rozzářila.
„Opravdu?“
„Drž se okraje oblaku,“ řekl Vítek. „A nepouštěj se, dokud nebudeš vědět, proč se pouštíš.“
To znělo trochu záhadně, ale Dorotka přikývla.
A cesta začala.
Nejprve letěli nad lesem.
Stromy pod nimi šuměly a natahovaly větve k obloze. Na mýtině se pásly srnky, v mechu běžel ježek a mezi kořeny spala liška stočená do oranžového klubíčka. Dorotka viděla, jak se v listech třpytí staré kapky rosy, které už dávno spadly a teď odpočívaly, než je slunce znovu probudí.
„Les voní zeleně,“ řekla Dorotka.
„To dělá dobře,“ odpověděl Vítek. „Lesy si rády myslí, že voní moudře.“
Pak letěli nad městem.
Střechy byly červené, šedé i hnědé. Ulice se vinuly mezi domy jako kamenné potůčky. Lidé spěchali, koně táhli vozy, na trhu se prodávala jablka, cibule a makové koláče. Na jedné střeše seděla kočka a tvářila se, že všechno dole osobně řídí.
Dorotka viděla chlapce, který se díval z okna a kreslil prstem na zaprášené sklo kruhy. Viděla starou paní, jak zalévá květináč s bazalkou. Viděla prázdnou kašnu na náměstí, v níž už jen holubi vzpomínali na vodu.
„Tady by se déšť hodil,“ zašeptala.
„Na mnoha místech by se hodil,“ řekl Vítek.
Letěli dál.
Nad řekou, která se třpytila a nesla po sobě lístky jako maličké lodičky.
Nad poli, kde obilí vlnilo zlaté hřbety.
Nad horami, kde se sníh držel v záhybech skal a kde ticho znělo tak čistě, že i Vítek chvíli nefoukal.
Dorotka se dívala a dívala.
Každé místo jí připadalo důležité.
Každé jinak.
V lese chtěly pít kořeny.
Ve městě květiny v květináčích.
Na poli čekala hlína.
V horách studený mech.
A všude byl někdo, komu by jediná kapka mohla připadat jako maličkost, nebo jako zázrak.
Večer dorazili nad krajinu, kterou Dorotka dosud neviděla.
Byla suchá.
Tráva byla žlutá. Potok měl v korytě jen několik lesklých loužiček. Stromy stály unaveně a listy jim visely dolů, jako by už nechtěly držet řeč s větrem.
Uprostřed té krajiny byla malá zahrada.
A v ní dívka.
Seděla vedle záhonu, kde rostla jedna jediná růže. Byla drobná, skloněná a měla poupě zavřené tak pevně, jako by se bála rozkvést do světa, který je příliš suchý.
Dívka držela prázdnou konvičku.
„Prosím,“ zašeptala.
Dorotka to slyšela.
Nebo spíš ucítila.
Kapky neslyší ušima. Slyší tím místem, odkud se jednou pustí dolů.
„Tady,“ řekla.
Vítek zpomalil.
„Tady chceš spadnout?“
Dorotka se zadívala do dálky. Za suchou zahradou se ještě rozprostíraly kopce, lesíky, jezera, cesty a možná mnoho krajin, které nikdy neuvidí.
„Neviděla jsem celý svět,“ řekla tiše.
Pan Bělobřich, který doplul za nimi, zahučel měkce.
„To se ti možná nepodaří nikdy.“
Dorotce bylo smutno.
„Tak proč jsem chtěla tolik vidět?“
Vítek se kolem ní obtočil jako průsvitná stuha.
„Možná proto, aby sis vybrala ne podle první touhy, ale podle toho, co poznáš.“
Dorotka se podívala dolů na růži.
Byla malá.
Jedna jediná.
Ne celý les, ne řeka, ne město, ne hory.
Jen růže v suché zahradě a dívka s prázdnou konvičkou.
A přesto Dorotka najednou věděla, že právě tam patří.
„Já půjdu,“ řekla.
„Bude to rychlé,“ upozornila Emilka, která se naklonila z oblaku.
„A mokré,“ dodal Bonifác, protože chtěl být užitečný.
Dorotka se zasmála.
Pak se pustila.
Padala.
Nejdřív měla strach. Vzduch jí svištěl kolem kulatého bříška, svět se zvětšoval a země se blížila. Pak ale ucítila, že ji Vítek nese jemněji, než čekala. Slunce na ni naposledy mrklo, oblak jí zamával stínem a Dorotka se snesla přímo na zavřené poupě růže.
Dopadla tiše.
Tak tiše, že to slyšela jen růže.
„Děkuju,“ zašeptala růže.
Dorotka sklouzla po jejím lístku ke kořínkům. Vsákla se do suché hlíny, rozlila se do tenkých cestiček a cítila, jak ji růže pije. Nebylo to jako letět nad světem. Bylo to jako být světem pro někoho malého.
Růže se zachvěla.
Poupě se pomalu otevřelo.
Dívka zalapala po dechu.
„Rozkvetla!“
Zavolala maminku, tatínka, mladšího brášku a nakonec i starého souseda, který tvrdil, že růže rozumí jen těm, kdo jim nelžou o počasí. Všichni se sešli u záhonu a dívali se na květ barvy ranního nebe.
Nikdo neviděl Dorotku.
Ale Dorotka byla tam.
V kořeni.
V lístku.
V nepatrné vůni, která se z růže zvedla a poprvé po dlouhé době naplnila zahradu nadějí.
Den přešel v noc.
Suchou krajinu nakonec dohnal déšť. Ne prudký, jen laskavý a dlouhý. Kapky z Pana Bělobřicha padaly na střechy, stromy i žlutou trávu. Potok se znovu rozmluvil. Hlína změkla. Dívka postavila prázdnou konvičku pod okap a smála se.
Dorotka odpočívala v růži.
Myslela si, že tím její cesta skončila.
Ale voda nikdy nekončí docela.
Po několika dnech vyšlo silné slunce. Zahřálo zahradu, listy růže i zem pod nimi. Dorotka ucítila, jak se jí tělo mění. Stává se lehčí. Průsvitnější. Jako vzpomínka, která se zvedá.
„Už zase?“ zašeptala.
Růže jemně pohnula listy.
„Půjdeš výš.“
„A ty?“
„Já zůstanu. Ale něco z tebe mám v sobě.“
Dorotka stoupala.
Ne jako kapka.
Jako pára.
Lehká, neviditelná, nesená teplem. Zahrada pod ní se zmenšovala. Viděla dívku, jak si prohlíží rozkvetlou růži. Viděla potok, louku, střechy i cestu, po které chodili lidé do města.
Nad ní čekal Vítek.
„Tak co?“ zeptal se.
„Neviděla jsem celý svět,“ řekla Dorotka.
„A vadí to?“
Dorotka se podívala dolů.
Na růži.
Na zahradu.
Na místa, která už znala jinak než z výšky.
„Možná ne,“ odpověděla. „Možná člověk nemusí vidět všechno, aby pochopil, že každé místo je něčí celý svět.“
Vítek spokojeně zafoukal.
Když se Dorotka vrátila do nového oblaku, nebyl to Pan Bělobřich. Byl to mladý oblak, menší a stříbrnější, který se jmenoval Slečna Chmýřenka. Kapky uvnitř byly zvědavé a ptaly se, jaké to dole je.
Dorotka jim vyprávěla.
O lese.
O městě.
O horách.
O suché zahradě.
A hlavně o růži, která se otevřela po jediné kapce.
Kapky poslouchaly tiše.
Jedna maličká kapka se zeptala:
„A chtěla bys příště vidět celý svět?“
Dorotka se usmála.
„Chtěla bych vidět další kousek.“
Od té doby, kdykoli se oblak připravoval k dešti, Dorotka už neutíkala před pádem. Jen se dívala pozorněji. Ne proto, aby si vybrala nejkrásnější místo, ale aby poznala, kde může být potřebná.
Jednou za soumraku se Slečna Chmýřenka snesla nad širé moře.
Voda pod nimi byla tmavomodrá, klidná a zdála se nekonečná. Na hladině se třpytil pruh měsíčního světla, úzký jako cesta. Dorotka se naklonila dolů.
V tom pruhu se něco objevilo.
Ne ryba.
Ne loď.
Malá průsvitná branka z vody a světla, která se otevírala jen na okamžik mezi dvěma vlnami.
Vítek, který právě přiletěl od západu, ztichl.
„Tohle neznám,“ řekl.
Dorotka cítila, jak se jí celé kapkové srdce zachvělo.
Z branky se ozval hlas. Slabý, vzdálený a mokrý jako píseň pod hladinou.
„Kapko, která už ví, že pád není konec, přijď někdy tam, kde voda pamatuje všechny své cesty.“
Branka se zavřela.
Moře bylo zase jen moře.
Slečna Chmýřenka se zachvěla.
„Spadneš tam?“
Dorotka se dlouho dívala na místo, kde se světlo ztratilo mezi vlnami.
„Jednou,“ řekla.
A tentokrát už se nebála.
Protože věděla, že každé puštění může být začátek.
A že svět se nepoznává tím, že ho člověk obejme najednou.
Ale tím, že spadne tam, kde ho někdo právě potřebuje.
DALŠÍ POHÁDKY
