Tatínek seděl na kraji gauče, jako by pod ním nebyl polštář, ale rozžhavené uhlí. Dědeček si bral na zápasy i v horkém létě vždy stejný šál, i když byl už trochu vytahaný a na jednom konci měl třásně zamotané tak, že připomínaly hnízdo pro velmi malé vrabce. Maminka tvrdila, že se na fotbal nedívá, jenže pokaždé, když se ozvalo „teď!“, objevila se ve dveřích s utěrkou v ruce a ptala se, co se stalo.
Zuzanka se snažila přijít tomu na kloub.
„Proč se radujete, když je roh?“ zeptala se jednou.
Tatínek se na ni otočil. „Protože z toho může být šance.“
Zuzanka se podívala do obrazovky, kde běželi hráči po trávě.
„Ale roh je přece v pokoji.“
Dědeček se zasmál tak, až mu šál sklouzl z ramene.
Jindy zase slyšela, jak tatínek vzdychl: „Ještě je čas.“
Zuzanka se podívala na hodiny. „Ale vždyť zbývají dvě minuty.“
„Právě,“ řekl tatínek.
To jí připadalo nesmyslné. Dvě minuty na kolotoči utečou rychle. Dvě minuty při čištění zubů trvají věčnost. Ale dvě minuty ve fotbale se podle tatínka zjevně mohly proměnit v celý nový svět.
Zuzanka se rozhodla, že fotbal je hra, ve které dospělí ztrácejí schopnost rozumně měřit čas.
Nejvíc ji ale mátlo fandění.
Dědeček tvrdil, že fanoušek musí věřit až do konce. Tatínek říkal, že pravý fanoušek zůstane, i když se nedaří. Maminka jednou poznamenala, že pravý fanoušek by hlavně neměl probudit sousedy, pokud je zápas večer.
Zuzanka tomu nerozuměla. Když se něco nedaří, je přece lepší jít si hrát s něčím jiným. Třeba s pastelkami. Pastelky nikdy neprohrají v nastaveném čase.
Jednoho deštivého odpoledne ji babička poslala na půdu pro krabici s vánočními ozdobami. Půda voněla prachem, dřevem a starými věcmi, které nikam nepospíchaly. Zuzanka našla krabici s ozdobami až vzadu za kufrem, v němž spaly zimní kabáty. Když ji vytahovala, spadl z horní police starý šál.
Nebyl tak barevný jako nové šály, které se prodávaly před stadionem. Byl měkký, trochu vybledlý a na krajích měl dlouhé třásně. Když ho Zuzanka zvedla, všimla si, že je na něm vyšité malé kulaté sluníčko a vedle něj míč.
„Babi?“ zavolala dolů. „Čí je tenhle šál?“
Babička vyšla po schodech pomalu, protože půdní schody vrzaly a dělaly, jako by je každý krok osobně urážel. Když šál uviděla, usmála se.
„Ten byl dědečkův. Ještě z doby, kdy chodil na fotbal se svým tatínkem.“
„A proč je na něm sluníčko?“
„Protože tvůj pradědeček říkával, že dobrý fanoušek má v kapse kousek slunce. Pro chvíle, kdy se na hřišti zatáhne.“
Zuzanka si šál přehodila přes ramena. Byl větší, než čekala, a voněl po skořici, skříni a něčem zvláštně teplém. Jako když se člověk vrátí domů z dlouhé cesty a někdo mu už ohřál polévku.
„Můžu si ho nechat?“ zeptala se.
„Na chvíli ano,“ řekla babička. „Ale opatrně. Ten šál už hodně pamatuje.“
To byla pravda.
Jenže Zuzanka ještě netušila, že si šál nepamatuje jen zápasy. On si pamatoval i všechno fandění, které se do něj za roky zachytilo. Každé sevření v rukou, každý výkřik, každé „to nic, příště“, každé „teď to přijde“ i každé ticho po střele, která skončila těsně vedle.
Večer se doma zase hrál fotbal.
Zuzanka seděla na koberci, stavěla věž z kostek a předstírala, že ji zápas nezajímá. Tatínek s dědečkem seděli u obrazovky. Maminka procházela kolem s prádlem přes ruku a říkala, že se jen dívá, jestli nepotřebují čaj.
Zuzanka měla kolem krku starý šál.
Na obrazovce běželi hráči. Míč létal z jedné strany na druhou. Dědeček občas sykl, tatínek občas vyskočil a zase si sedl. Zuzanka se snažila pochopit, proč je tak důležité, aby malý bílý míč skončil zrovna v síti, když sítí je přece i v obchodě plno a nikdo kvůli nim nekřičí.
Pak jeden hráč vystřelil.
Míč letěl k brance.
Tatínek i dědeček zatajili dech.
Míč narazil do tyče.
„Ááách!“ vydechl celý obývák.
I maminka ve dveřích.
Zuzanka se zarazila. Ten společný zvuk byl zvláštní. Nebyl to jen smutek. Bylo v něm napětí, naděje, leknutí i něco, co ji zatáhlo za rukáv zevnitř.
Šál kolem jejího krku se zahřál.
Zuzanka se ho dotkla.
Jedna z třásní se sama od sebe zavlnila. Pak druhá. Potom se celý šál jemně zatřpytil a z vyšitěho míče na jeho konci se ozvalo tiché zašustění, jako když někdo běží po trávě.
Zuzanka zamrkala.
Obývák zmizel.
Nebo možná nezmizel docela. Gauč, koberec i tatínkův hrnek s čajem se rozplynuly do zeleného světla a najednou Zuzanka stála na tribuně obrovského nočního stadionu.
Nad ní se klenulo nebe plné hvězd. Pod ní leželo hřiště, tak zelené, že vypadalo jako louka, na kterou spadlo měsíční světlo. Tribuny nebyly plné lidí, ale šálů, čepic, vlajek, starých lístků, píšťalek a ozvěn. Všechno se lehce pohybovalo, jako by stadion dýchal.
„Kde to jsem?“ zašeptala Zuzanka.
„Na Stadionu ztracených výkřiků,“ ozval se hlas u jejích nohou.
Zuzanka se podívala dolů.
Vedle ní ležel míč.
Nebyl obyčejný. Byl trochu odřený, na jedné straně měl blátivou šmouhu a jedna jeho záplata byla přišitá zlatou nití. Přesto vypadal živě. Ne očima, protože míče oči nemají, ale takovým tím způsobem, jakým některé věci jasně dávají najevo, že právě teď poslouchají.
„Ty mluvíš?“ zeptala se Zuzanka.
„Jen když je potřeba.“
„A teď je potřeba?“
„Ano,“ řekl míč. „Ty totiž nerozumíš fandění.“
Zuzanka se narovnala. „To není moje chyba. Je to celé divné.“
Míč se lehce odkutálel a zase vrátil. „Divné věci ještě nemusí být nesmyslné.“
To znělo jako věta, kterou by řekl dědeček, kdyby byl kulatý.
Na stadionu se najednou ozval šum. Z tribun se zvedly tisíce hlasů, ale nebyla v nich slova. Spíš vzpomínky. Radost, zklamání, napětí, naděje, smích, písknutí rozhodčího, šustění pláštěnek v dešti a tlumené kroky lidí, kteří jdou domů po prohraném zápase a přesto vědí, že příště přijdou zase.
„Tady se schovává všechno, co fanoušci cítili?“ zeptala se Zuzanka.
„Ne všechno,“ řekl míč. „Jen to, co se nevešlo do výsledku.“
Na hřišti se objevily postavy.
Nebyli to skuteční hráči. Byly trochu průsvitné, poskládané ze vzpomínek na dávné zápasy. Jeden běžel po pravé straně tak lehce, jako by se nedotýkal trávy. Jiný stál v brance a rukavice se mu třpytily stříbrem. Třetí si rovnal kapitánskou pásku, která vypadala jako proužek zapadajícího slunce.
„Budou hrát?“ zeptala se Zuzanka.
„Pořád hrají,“ odpověděl míč. „Na tomhle stadionu nikdy není úplný konec.“
Zuzanka sledovala hřiště.
Míč se rozběhl mezi hráče. Přihrávky byly rychlé, ale ne zmatené. Každý pohyb na něco navazoval. Když jeden hráč upadl, druhý se vrátil. Když někdo ztratil míč, jiný se rozběhl, aby ho získal zpět. Když střela letěla vedle, tribuny na chvíli vydechly, ale hned potom se ozvalo tiché povzbuzení, jako kdyby tisíce hlasů řekly najednou: zkus to znovu.
„A proč nejsou fanoušci naštvaní?“ zeptala se Zuzanka. „Vždyť nedal gól.“
Míč se vrátil k jejím nohám.
„Někdy jsou naštvaní. Fanoušci jsou lidé. A lidé občas křičí, když je bolí naděje.“
Zuzanka se zamyslela. To dávalo větší smysl než roh v pokoji.
Na hřišti se hra zrychlila. Jeden z hráčů dostal přihrávku a utíkal sám na branku. Stadion ztichl. Dokonce i hvězdy jako by přestaly blikat. Hráč vystřelil.
Brankář skočil.
Míč skončil vedle.
Zuzanka cítila, jak jí hrudníkem projelo zklamání. Přitom ani nevěděla, komu fandí. Jenže tu chvíli prožila s nimi. Se stadionem. S hráčem, který si položil ruce na hlavu. S brankářem, který ještě chvíli ležel v trávě. S hlasy, které se nadechly, ale gól nepřišel.
„To je hrozné,“ řekla.
„Je,“ přikývl míč.
„A proč to lidi dělají dobrovolně?“
Míč se zakutálel o kousek dál a zastavil se u bílé čáry. „Protože někdy je krásné věřit společně. I když to bolí.“
Zuzanka mlčela.
Nikdy ji nenapadlo, že fandění není jen radost z gólu. Že je v něm i odvaha dát svou naději někomu jinému do nohou a pak se dívat, jestli ji donese až k brance.
„A co když prohrají?“ zeptala se.
„Pak se fanoušek naučí nést smutek tak, aby se v něm neztratil celý tým.“
„To je těžké.“
„Ano,“ řekl míč. „Proto šály bývají dlouhé. Aby se člověk měl čeho držet.“
Zuzanka sevřela dědečkův šál.
Vtom se tribuny rozzářily.
Vedle ní se objevila postava starého muže. Byl průsvitný jen trochu, jako vzpomínka, která se nechce tvářit příliš strašidelně. Měl čepici naraženou do čela, ruce v kapsách kabátu a kolem krku stejný šál, jaký držela Zuzanka.
„Pradědeček?“ zašeptala.
Muž se usmál.
„Spíš kousek toho, co po mně zůstalo ve šále.“
Zuzanka se nebála. Bylo na něm něco teplého a známého, i když ho nikdy nepotkala.
„Ty jsi fandil hodně?“
„Až moc, podle tvé prababičky.“
„A proč?“
Pradědeček se zadíval na hřiště.
„Protože fotbal mě naučil, že člověk může prohrát a přesto se vrátit. Že radost je větší, když ji sdílíš. A že někdy stačí jediná dobrá přihrávka, aby celý den vypadal jinak.“
Na hřišti mezitím začala poslední akce. Stadion znovu zadržel dech. Hráč u postranní čáry se rozběhl, přihrál doprostřed, míč se odrazil, jeden obránce uklouzl, brankář vyběhl a všechno se zdálo příliš rychlé na to, aby to mohlo mít smysl.
„Teď,“ zašeptal pradědeček.
Zuzanka nevěděla, proč to udělala.
Ale udělala to.
Vyskočila a zakřičela:
„Běž!“
Její hlas se přidal k hlasům stadionu. Nebyl největší ani nejsilnější, ale byl opravdový. Šál kolem jejího krku se rozzářil, třásně se zvedly jako malé plamínky a míč na hřišti jako by ji na okamžik slyšel.
Hráč vystřelil.
Tentokrát míč letěl přesně.
Síť se zavlnila.
Stadion vybuchl radostí.
Nebyla to radost hlučná tak, že by bolela. Byla široká, teplá a zvedla Zuzanku zevnitř jako vítr papírového draka. Křičela s ostatními, smála se a ani trochu se nestyděla, že vlastně pořád neví, jestli se tomu říká volej, střela nebo zázrak.
Pradědeček se usmál.
„Tak,“ řekl. „Teď už tomu trochu rozumíš.“
„To byl jen jeden gól,“ řekla Zuzanka, ale stále se smála.
„Ne,“ řekl míč, který se najednou objevil u jejích nohou. „To byla chvíle, kdy ses rozhodla být s nimi.“
Stadion začal pomalu mizet.
Tribuny se rozplývaly v zeleném světle, hráči se měnili v jiskry a šum fanoušků se vracel do třásní starého šálu. Pradědeček zvedl ruku na pozdrav.
„A pamatuj,“ řekl. „Fanoušek nemusí rozumět hned všem pravidlům. Stačí, když ví, kdy držet palce.“
Zuzanka chtěla ještě něco říct, ale najednou seděla zpátky na koberci v obýváku.
Na obrazovce běžel zápas. Tatínek měl ruce na hlavě. Dědeček se nakláněl dopředu. Maminka stála ve dveřích s utěrkou a říkala: „Já se jen ptám, kolik je času.“
Zuzanka se podívala na obrazovku.
Hráč právě běžel po straně.
„Přihraj,“ řekla Zuzanka.
Tatínek se otočil tak rychle, až mu málem spadl hrnek.
„Cože?“
„Měl by přihrát,“ řekla Zuzanka. „Ten druhý má víc místa.“
Dědeček pomalu zvedl obočí.
„A odkdy ty sleduješ hru?“
Zuzanka si přitáhla šál blíž ke krku.
„Odteď.“
Hráč přihrál.
Druhý vystřelil.
Gól to nebyl. Míč šel těsně nad.
Tatínek zasténal. Dědeček vydechl. Maminka ve dveřích řekla: „Škoda.“
A Zuzanka zjistila, že ji to opravdu mrzí.
Ne moc. Ne tak, že by se jí chtělo plakat. Ale tak akorát, aby pochopila, že se stala součástí něčeho, co se nevejde jen do výsledku.
Od toho večera sedávala při zápasech s nimi. Ne pokaždé. Někdy si raději kreslila. Někdy usnula ve druhém poločase, protože i fanoušci mohou být malí a unavení. Ale když měla kolem krku pradědečkův šál, rozuměla o trochu víc.
Naučila se, co je roh. Co je ofsajd, i když jen přibližně a s pocitem, že pravidlo schválně dělá potíže. Naučila se, že brankář může být hrdina i tehdy, když má špinavá kolena. Naučila se, že „ještě je čas“ někdy znamená opravdu hodně.
A hlavně pochopila, že fandit neznamená být si jistý vítězstvím.
Fandit znamená zůstat s nadějí dost dlouho, aby se měla šanci nadechnout.
Jednou ráno našla Zuzanka šál položený u své postele. Nepamatovala si, že by ho tam dávala. Na jedné třásni byl uvázaný malý uzlík a v něm zastrčené cosi kulatého.
Byl to drobný knoflík ve tvaru míče.
Když se ho dotkla, ozval se z dálky stadionový šum. Velmi slabý, jako kdyby někdo otevřel dveře jen na škvírku.
Na rubu knoflíku byla vyšita tři maličká slova:
Tak příště venku.
