Nebyla veliká. Měla několik chalup s červenými střechami, potok, starý mlýn, zvonici s nakloněnou věžičkou a za poslední zahradou kopec, na který se chodilo dívat na hvězdy. Říkalo se mu Hvězdný vršek, protože odtud bývala obloha tak blízko, že děti natahovaly ruce a zkoušely, jestli si některou hvězdu nemohou pohladit po paprsku.
Kdysi prý býval Tichov nejjasnější vesnicí v celém kraji.
Ne proto, že by tam lidé měli víc lamp. Lamp měli málo. Večer se svítilo jen v oknech, u kamen a někdy lucernou na cestu ke studni. Ale nad Tichovem svítily hvězdy tak silně, že i kočky chodily po plotech opatrněji, protože viděly vlastní stíny.
Jenže poslední roky se obloha měnila.
Každý večer bylo hvězd o trochu méně.
Nejdřív si toho nikdo nevšímal. Jedna hvězda se ztratí snadno, zvlášť když má člověk doma prádlo, polévku, dopis nebo bolavé koleno. Pak zmizela druhá. Třetí. Celý malý roj, kterému děti říkávaly Rozsypaná sůl. A nakonec jedné zimní noci zůstalo nad Tichovem jen několik bledých světýlek, tak slabých, že vypadala, jako by se omlouvala, že ještě svítí.
V Tichově žila holčička jménem Liduška.
Byla drobná, tichá a měla oči, které se uměly dívat dlouho. Ne jen zahlédnout a utéct jinam, ale opravdu se dívat. Na kamínek v potoce, na stopu zajíce ve sněhu, na stín větve na zdi nebo na oblohu, i když na ní zrovna nebylo skoro nic.
Liduška bydlela s dědečkem Ondřejem v chalupě u mlýna. Dědeček byl bývalý muzikant. Kdysi hrával po trzích, svatbách a poutích, ale teď už většinou sedával u kamen, opravoval staré nástroje a tvrdil, že v každé písni se dá něco spravit, jen člověk musí vědět, kde je prasklina.
Měl doma housle, citeru, malý bubínek, tři píšťalky, jednu harmoniku, která si hrála trochu po svém, a také dlouhou dřevěnou flétnu uloženou ve vyšívaném pouzdře.
Na tu flétnu nesměl nikdo sahat.
Samozřejmě právě proto na ni Liduška myslela nejčastěji.
Flétna nebyla nablýskaná. Byla z tmavého dřeva, hladká od mnoha rukou, a po celé délce měla vyryté drobné tečky. Liduška si dlouho myslela, že jsou to jen ozdoby. Jednou si ale všimla, že tečky nejsou rozházené náhodně.
Vypadaly jako mapa nebe.
„Dědečku,“ zeptala se jednou, „proč na tu flétnu nehraješ?“
Dědeček zvedl oči od starých houslí.
„Protože ještě nenastal čas.“
„A kdy nastane?“
„To pozná flétna.“
To byla odpověď, která dospělému možná připadá moudrá, ale dítěti připadá hlavně nedokončená.
„A umí flétna poznávat čas?“
Dědeček se pousmál. „Některé nástroje umí víc, než jen vydávat zvuk.“
Liduška se podívala z okna. Venku se stmívalo a nad kopcem se objevily tři slabé hvězdy.
„Proč hvězdy mizí?“ zeptala se.
Dědeček už se neusmíval.
Položil housle na stůl, chvíli mlčel a pak řekl: „Možná jsou unavené.“
„Hvězdy mohou být unavené?“
„V pohádkách mohou být unavené skoro všechny věci. Hvězdy, řeky, kamna i lidé, kteří tvrdí, že vůbec unavení nejsou.“
Liduška čekala, že bude pokračovat. Dědeček však jen přiložil do kamen.
Té noci se Lidušce zdál sen.
Stála na Hvězdném vršku a nad ní nebyla obloha, ale obrovské tmavé plátno. Na něm visely hvězdy jako malé knoflíky přišité stříbrnou nití. Jenže mnoho nití bylo povolených. Hvězdy se kývaly, bledly a některé tiše padaly dolů do tmy.
Uprostřed toho plátna seděla stará žena v plášti z noci.
Měla vlasy bílé jako mléčná dráha a v rukou držela jehlu dlouhou jako paprsek.
„Kdo jsi?“ zeptala se Liduška.
„Ta, která spravuje nebe, když si toho dole nikdo nevšimne,“ odpověděla žena.
„A proč hvězdy zhasínají?“
Žena se podívala dolů k vesnici.
„Protože je lidé přestali volat jménem.“
Liduška tomu nerozuměla.
„Hvězdy mají jména?“
„Všechno, co svítí dlouho do tmy, má jméno. Jen se na ně někdy zapomene.“
„A jak se jim jména připomenou?“
Stará žena ukázala na flétnu, která visela na nebi místo jedné hvězdy.
„Dechem. Tónem. A někým, kdo nehledí k nebi jen proto, aby věděl, jestli bude zítra pršet.“
Liduška se probudila.
V chalupě bylo ticho. Dědeček spal v malé světnici za závěsem, kamna už jen červeně dýchala a za oknem se krčila noc.
Na stole leželo vyšívané pouzdro.
Bylo otevřené.
Flétna v něm tiše svítila.
Liduška vstala, přešla k ní bosýma nohama po studené podlaze a opatrně ji vzala do ruky. Dřevo bylo teplé. Na vyrytých tečkách se zachytilo světlo, které nemohlo přicházet z kamen ani z měsíce, protože měsíc té noci nebyl vidět.
„Já vím,“ ozval se dědečkův hlas.
Liduška se polekala.
Dědeček seděl na posteli a díval se na ni. Nevypadal rozzlobeně. Spíš smutně a trochu pyšně.
„Ty jsi věděl, že si ji vezmu?“
„Ne,“ řekl. „Ale věděl jsem, že si jednou vezme ona tebe.“
Liduška sevřela flétnu.
„Umí rozsvítit hvězdy?“
Dědeček chvíli mlčel.
„Uměla. Kdysi. Když ji držel někdo, kdo slyšel ticho mezi tóny.“
„A ty?“
Dědeček se pousmál, ale v očích měl stín.
„Já ji hrál jednou moc pyšně. Myslel jsem, že hvězdy svítí kvůli mně. A flétna od té doby mlčela.“
Liduška se na něj dívala.
Poprvé jí došlo, že i dědečkové mohou mít chyby, které v nich zůstaly jako zadrhnutá nota.
„Co mám dělat?“
„Nehrát pro sebe,“ řekl dědeček. „A nespěchat.“
To byla rada těžká hlavně proto, že byla jednoduchá.
Druhý večer se Liduška vydala na Hvězdný vršek.
Vzala si kabát, šálu, flétnu a kousek chleba se sýrem, protože i kouzelné cesty se lépe zvládají, když člověk není hladový. Dědeček šel kus s ní, ale pod kopcem se zastavil.
„Dál musíš sama,“ řekl.
„Proč?“
„Protože každému flétna odpovídá jinak.“
Liduška vystoupala až nahoru.
Vesnice pod ní byla tichá. V oknech svítila poslední světla. Potok se leskl jako úzký proužek cínu a na nebi se třásly čtyři slabé hvězdy.
Jen čtyři.
Liduška přiložila flétnu ke rtům.
Neuměla na ni hrát. Aspoň si to myslela. Dědeček ji nikdy neučil. Jenže když foukla, z flétny nevyšel pisklavý tón ani uražené zafunění, ale jemný, hluboký zvuk, který se rozlil po vršku jako teplý čaj po promrzlých rukou.
Liduška zavřela oči.
Nehledala melodii. Jen poslouchala.
Vítr mezi suchou trávou. Šum potoka. Vzdálené zavrzání dveří. Tiché houknutí sovy. A někde nad tím vším cosi velmi slabého, jako by někdo z dálky šeptal své jméno.
První tón se zvedl k nebi.
Jedna z hvězd se zachvěla.
Liduška hrála dál.
Druhý tón byl tenčí a jasnější. Třetí se trochu třásl, protože Liduška měla strach, že něco pokazí. Čtvrtý však našel cestu vzhůru tak lehce, jako by ho tam někdo čekal.
Na nebi se rozsvítila hvězda.
Ne jedna z těch čtyř, které tam už byly. Nová.
Malá, zlatá a živá.
Liduška přestala hrát.
Hvězda nezhasla.
Z údolí se ozval tichý vzdech. Ne lidský. Spíš jako když si celá vesnice ve spánku všimne, že už není taková tma.
Liduška se rozesmála.
„Dědečku!“ zavolala dolů, i když věděla, že ji nejspíš neslyší.
Jenže z dálky se ozvalo: „Hraj dál!“
A tak hrála.
Každý večer vystoupala na Hvězdný vršek. Někdy se jí podařilo rozsvítit jednu hvězdu. Jindy žádnou. Jednou zahrála tak křivě, že se na nebi rozblikala hvězda, která vypadala, jako by se nemohla rozhodnout, jestli se vrátit, nebo raději ještě chvíli předstírat spánek.
Liduška se učila trpělivosti.
Zjistila, že každá hvězda má jinou melodii.
Hvězdy nad lesem se rozsvěcovaly při hlubších tónech, které voněly pryskyřicí.
Hvězdy nad potokem potřebovaly melodii lehkou a tekoucí.
Hvězdy nad mlýnem měly rády rytmus, který připomínal staré mlýnské kolo.
A jedna maličká hvězda nad komínem paní Málkové se rozsvítila teprve tehdy, když Liduška omylem kýchla do flétny. Paní Málková pak tvrdila, že její komín má od té doby šťastnější tah.
Jak hvězd přibývalo, měnila se i vesnice.
Lidé začali večer zvedat hlavy.
Nejdřív děti. Ty si všimnou kouzla dřív, protože nemají tolik důležitých výmluv. Pak staří lidé, kteří si vzpomněli, kde bývaly jejich oblíbené hvězdy. Potom i dospělí, kteří se tvářili, že jdou jen zavřít vrata, ale zůstali stát na dvoře a dívali se nahoru tak dlouho, až jim vychladl čaj.
„Tamhle je zase Rozsypaná sůl,“ říkal mlynář.
„A tamhle Pastýřova lucerna,“ ukazovala paní učitelka.
„Ta malá nad lesem se jmenuje Eliščina,“ šeptala babička Markéta, „pod tou jsem se kdysi zasnoubila.“
Hvězdy jako by slyšely svá jména.
Světla sílila.
Jenže ne všechny hvězdy se vracely.
Nad nejvyšším kopcem zůstávalo tmavé místo. Bylo větší než ostatní, hlubší a chladnější. Dědeček mu říkal Prázdná jamka. Kdysi tam prý zářila hvězda tak jasná, že podle ní poutníci poznali cestu i v bouři.
„Jak se jmenovala?“ ptala se Liduška.
Dědeček se zadíval do ohně.
„To jsem zapomněl.“
A právě tehdy Liduška pochopila, proč se ta hvězda nevrací.
Bez jména ji neměla jak zavolat.
Začala pátrat.
Ptala se starých lidí. Prohlížela knihy ve škole. Hledala v kronice, kde bylo hodně zápisů o počasí, úrodě a o tom, že roku dávno minulého se obecní kozel dostal do kaple a způsobil „nedůstojný rozruch“. O hvězdě tam nebylo skoro nic.
Jen stará kresba.
Na ní stál kopec, nad ním veliká hvězda a pod ní nečitelný nápis. Inkoust se rozpil, písmena zmizela a zůstalo jen první:
M.
„Možná se jmenovala Marie,“ navrhla paní učitelka.
Liduška to zkusila zahrát.
Nic.
„Marta?“ řekl mlynář.
Nic.
„Mandlový koláč,“ navrhl jeden malý kluk, protože měl hlad.
Také nic, ačkoli několik lidí uznalo, že hvězda s takovým jménem by byla sympatická.
Večer co večer hrála Liduška pod Prázdnou jamkou. Tóny stoupaly vzhůru, ale tma je polykala. Flétna v jejích rukou byla čím dál těžší.
Jedné noci přišel na Hvězdný vršek dědeček.
Šel pomalu, opíral se o hůl a v kabátě vypadal menší než jindy. Posadil se vedle Lidušky.
„Já to jméno věděl,“ řekl.
Liduška zvedla hlavu.
„Kdy?“
„Když jsem byl mladý. Právě pro tu hvězdu jsem jednou hrál. Chtěl jsem, aby svítila víc než všechny ostatní. Aby lidé říkali, že nikdo neumí hrát jako Ondřej z Tichova.“
„A ona?“
„Rozsvítila se,“ řekl dědeček. „Ale potom zhasla. Ne hned. Pomalu. Myslím, že poznala, že ji nevolám kvůli ní.“
Liduška si přitáhla flétnu k sobě.
Dědeček zavřel oči.
„Jmenovala se Milada.“
Na obloze se tmavé místo nepatrně zachvělo.
Liduška přiložila flétnu ke rtům, ale dědeček ji zastavil.
„Počkej.“
Vzal flétnu do rukou. Prsty se mu třásly. Přesto ji držel jemně, jako starého přítele, kterému člověk dluží omluvu.
„Já začnu,“ řekl.
Zahrál jeden tón.
Nebyl dokonalý. Byl trochu zastřený, starý a nesl v sobě lítost, kterou nejde obejít. Ale byl pravdivý.
„Milado,“ zašeptal dědeček do noci, „nehrál jsem tehdy pro tebe. Promiň.“
Flétna se v jeho rukou rozzářila.
Liduška přiložila své prsty k jeho. Společně zahráli melodii, která nebyla ani veselá, ani smutná. Byla jako cesta domů po dlouhém bloudění. Každý tón nesl jméno hvězdy opatrně vzhůru, ne jako rozkaz, ale jako prosbu.
Milado.
Milado.
Milado.
Prázdná jamka se rozsvítila.
Ne prudce. Nejprve jen bílá jiskra. Pak zlatý okraj. A nakonec hvězda vzplála tak jasně, že se celý Tichov probudil. Lidé vycházeli z chalup, děti v nočních košilích vybíhaly na zápraží a psi štěkali na nebe, protože nevěděli, jak jinak takovou událost pozdravit.
Hvězda Milada svítila nad kopcem.
Veliká, klidná a laskavá.
Dědeček měl v očích slzy.
„Vrátila se,“ zašeptal.
„Ne,“ řekla Liduška tiše. „Ty jsi ji pustil.“
Od té noci bylo nebe nad Tichovem zase plné hvězd.
Ale lidé už je nebrali jako samozřejmost. Večer vycházeli ven, říkali jim jmény, ukazovali je dětem a někdy jen mlčeli. Protože i mlčení může být poděkování, když se člověk dívá správným směrem.
Liduška hrávala na Hvězdném vršku dál.
Ne každý večer. Flétna sama poznala, kdy je třeba. Někdy jen ležela v pouzdře a spala. Jindy se zahřála v pravou chvíli, třeba když se nějaká hvězda zatoulala za mrak smutku nebo když někdo ve vsi potřeboval připomenout, že i ve tmě může být cesta.
Jednou na jaře, když vzduch voněl mokrou trávou a prvními fialkami, si Liduška všimla nové tečky na flétně.
Nebyla vyrytá dřív.
Ležela až úplně na konci dřevěné mapy, za všemi známými hvězdami. Když se jí dotkla, ozval se tón, který nikdy předtím neslyšela. Byl vzdálený, jasný a trochu neposedný.
Na nebi se v tu chvíli objevila hvězda, která nepatřila k žádnému známému souhvězdí.
Zablikala.
Jednou.
Dvakrát.
Pak se vedle ní ve tmě ukázala úzká stříbrná pěšina, skoro neviditelná, jako by ji někdo nakreslil mezi hvězdami jemnou nití.
Na flétně se rozzářil nápis:
Kdo zná jména hvězd nad domovem, může se jednou vydat hledat ty, které ještě nikdo nepojmenoval.
Liduška stála na Hvězdném vršku, flétnu v rukou, dědečka po boku a celou vesnici spící pod sebou.
Znala už mnoho hvězd.
Ale tahle nová na ni mrkala tak zvědavě, že bylo jasné, že příběh neskončil.
Jen se posunul o kousek výš.
