Jenže Hubert měl tajné přání.
Chtěl jet někam, kde je teplo.
Ne jen takové to antarktické „dneska je docela příjemně, nikomu nepřimrzl zobák“. Opravdové teplo. Slunce, písek, palmy, ovoce, které neplave v moři, a večery, při kterých se člověk nemusí tulit ke třem příbuzným, aby se mu nezachvěla duše.
O teplých krajích mu vyprávěl starý albatros Ferdinand, který létal přes oceány a měl na každou otázku nejméně tři odpovědi, z nichž jedna byla obvykle vymyšlená.
„Existují ostrovy,“ říkával Ferdinand, když usedl na ledovou kru a protahoval si křídla, „kde roste ovoce sladké jako slunce. Kde černé skály hřejí i po západu. Kde moře šumí jinak než u vás, méně jako varování a více jako ukolébavka.“
„A sníh?“ ptal se Hubert.
„Žádný.“
„Led?“
„Jen v nápojích, pokud jsou lidé rozmařilí.“
„A vítr?“
„Ten tam voní po soli, květinách a pečených rybách.“
Hubert poslouchal s otevřeným zobákem.
„Jak se ty ostrovy jmenují?“
Ferdinand se zadíval do dálky.
„Kanárské.“
To jméno se Hubertovi zalíbilo. Znělo žlutě. Znělo jako ptačí zpěv a sluneční paprsek dohromady.
Od toho dne na Kanárské ostrovy myslel pořád.
Když se brodil sněhem, představoval si písek.
Když se potápěl do ledové vody, představoval si teplé vlny.
A když mu teta Hedvika řekla, že správný tučňák má být spokojený tam, kde se narodil, Hubert se zamyslel a odpověděl:
„Možná. Ale správný tučňák by měl také vědět, co je za obzorem.“
Teta Hedvika si povzdechla tak, až se na blízké kře utrhl rampouch.
Jednoho dne připlula k tučňáčí kolonii výzkumná loď.
Byla bílá, modrá a veliká. Lidé z ní vystupovali opatrně, měřili vítr, zapisovali si věci do sešitů a tvářili se velmi odborně i ve chvílích, kdy uklouzli na ledu. Hubert je pozoroval z bezpečné vzdálenosti.
Na boku lodi stálo jméno: Severka.
A na palubě, mezi bednami a lany, seděl albatros Ferdinand.
„Huberte!“ zavolal. „Tahleta loď míří na sever. Ne přímo na Kanárské ostrovy, ale dost blízko pro někoho, kdo má odvahu a velmi krátké nohy.“
Hubertovi poskočilo srdce.
„Myslíš, že bych mohl jet?“
„To záleží,“ řekl Ferdinand. „Umíš se tvářit jako důležitá vědecká zásilka?“
Hubert se napřímil.
Měl v tom jistou praxi.
A tak se stalo, že se tučňák Hubert ocitl na lodi.
Nebyl unesen. Nebyl chycen. Prostě se ve vhodnou chvíli usadil do otevřené bedny s nápisem „křehké přístroje“ a tvářil se tak křehce a přístrojově, že si ho nikdo prvních několik hodin nevšiml. Když ho později našla mladá vědkyně jménem Klára, byla nejprve překvapená, pak velmi překvapená a nakonec se rozesmála.
„Ty jsi černobílý pasažér,“ řekla.
Hubert zvedl zobák.
„Krá,“ řekl Ferdinand z ráhna, „on tvrdí, že je člen expedice.“
Klára si klekla k bedně.
„A kam chce člen expedice?“
Hubert se podíval k severu.
„Kanárské ostrovy,“ přeložil Ferdinand ochotně.
Klára se zamyslela.
„To nebude jednoduché.“
Hubert svěsil ramena.
„Ale,“ dodala Klára, „někdy se v přístavu překládá náklad na loď, která pluje kolem ostrovů. Uvidíme.“
A tak Hubert plul.
Loď opustila ledový kraj a oceán se kolem ní změnil. Nejdřív byl pořád studený a šedý. Potom modřejší. Pak měkčí. Vítr už neštípal, jen foukal. Slunce stoupalo výš a výš a Hubert zjišťoval, že teplo je příjemné jen do chvíle, než se ho objeví příliš mnoho najednou.
První den se vyhříval na palubě a říkal si, že život v teple je výborný nápad.
Druhý den si sedl do stínu.
Třetí den se přesunul do největšího stínu.
Čtvrtý den seděl v kbelíku s vodou a tvrdil, že jde o dobrovolnou lázeň.
„Kanárské ostrovy ještě nejsou,“ upozornil Ferdinand.
„To je znepokojivá informace,“ řekl Hubert.
Konečně se loď dostala do velkého přístavu, kde voněly pomeranče, lana, nafta, moře a pečené dobroty. Tam Klára opravdu našla menší loď, která plula dál na jih k ostrovům. Jmenovala se Isla Clara a její kapitán byl starý muž s kloboukem širokým jako talíř a úsměvem, který vypadal, že už zažil bouře, svatby i výbuch hrnce s fazolemi.
„Tučňák na Kanáry?“ podivil se.
Klára přikývla. „Výlet.“
Kapitán se podíval na Huberta.
„Každý potřebuje dovolenou.“
A tak Hubert pokračoval.
Když se Kanárské ostrovy objevily na obzoru, vypadaly jako tmavé hory vystupující z moře. Nad nimi svítilo slunce, kolem břehů pěnily vlny a ve vzduchu bylo cítit něco suchého, teplého a květinového.
Hubert stál na přídi.
Ferdinand kroužil nad lodí.
„Tak,“ zavolal, „tady to máš. Teplé ostrovy.“
Hubert se dojatě nadechl.
A okamžitě kýchnul.
Vzduch byl plný prachu, pylu a slunce. Tolik slunce.
Loď přirazila k molu v malé zátoce. Na břehu rostly palmy a vedle nich kaktusy, které se tvářily, že objetí není jejich oblíbený druh pozdravu. Černý písek hřál pod nohama. Moře bylo modré, ale ne ledově temné jako doma. Bylo průhledné, živé a plné stříbrných rybek.
Hubert udělal první krok na ostrov.
Písek ho zahřál do tlapek.
Zarazil se.
„Půda je teplá,“ řekl obezřetně.
„Ano,“ přikývl kapitán. „To tu bývá.“
Hubert udělal druhý krok.
„Opravdu teplá.“
Třetí.
„Možná až osobně teplá.“
Z přístavu ho pozorovalo několik zvířat.
Malá ještěrka s modrým hrdlem seděla na kameni a přimhouřenýma očima si ho prohlížela. Kanárek na větvi palmy naklonil hlavu. Koza s rolničkou u krku žvýkala suchou trávu a tvářila se, že už ji v životě překvapilo mnoho věcí, ale tučňák na pláži mezi nimi zaujímá slušné místo.
„Ty nejsi odtud,“ řekla ještěrka.
„Ne,“ odpověděl Hubert.
„Jsi turista?“
Hubert se zamyslel.
„Jsem tučňák na poznávací cestě.“
„Tak turista,“ shrnula ještěrka.
Jmenovala se Lía a znala ostrov lépe než mnozí lidé. Věděla, kde jsou nejlepší stíny, které kameny se na slunci rozpálí příliš, kde roste sladké ovoce a kde se schovat, když se po cestě valí stádo koz s příliš optimistickým plánem.
„Jestli chceš přežít svůj výlet,“ řekla, „musíš se držet stínu.“
„Já jsem zvyklý na otevřené pláně,“ namítl Hubert.
„Tady by se ti otevřená pláň mohla pokusit upéct břicho.“
Hubert uznal, že místní znalosti není radno podceňovat.
Lía ho provedla ostrovem.
Ukázala mu banánovníky, jejichž listy byly tak veliké, že by se pod nimi schovalo celé hejno tučňáků, kdyby hejno tučňáků z nějakého velmi zvláštního důvodu stálo na Kanárských ostrovech. Ukázala mu květy, které voněly sladce i v poledním horku. Ukázala mu černé lávové kameny, které si pamatovaly oheň země. A dovedla ho k tiché zahradě vysoko nad mořem, odkud bylo vidět vlny, lodě i vzdálené mraky.
Hubert byl okouzlený.
A vyčerpaný.
„Je tu nádherně,“ řekl a sedl si do stínu zídky. „Ale všechno je velmi vzhůru a velmi horké.“
Lía se zasmála. „Každý ráj má návod k použití.“
Večer se ostrov ochladil. Slunce zapadlo za moře a obloha zrudla, potom zfialověla a nakonec ztmavla. Hubert seděl na pláži a díval se na hvězdy. Byly jiné než doma. Některé souhvězdí nepoznával. Moře šumělo měkce a v dálce hrála z vesnice hudba.
Tu noc se konala ostrovní slavnost.
Lidé i zvířata se scházeli na náměstíčku nad přístavem. Visely tam lampičky, vonělo jídlo, kytary zněly do večera a děti tančily mezi stoly. Hubert stál u kašny, kde bylo příjemně chladno, a snažil se pochopit, že někde na světě může být noc teplá.
Kanárek, který ho pozoroval už od přístavu, přiletěl na okraj kašny.
„Jmenuji se Solín,“ řekl.
„Já Hubert.“
„U nás se říká, že kdo přijede z dálky, přiveze jiný druh počasí.“
Hubert se podíval na své bílé břicho.
„Já jsem možná přivezl zbytky zimy.“
„To by se mohlo hodit,“ řekl Solín vážně.
„Proč?“
Kanárek se zadíval k horám uprostřed ostrova.
„Už dlouho nepršelo. Studánka v Mlžném háji slábne. A když slábne ona, ptáci zapomínají ranní písně.“
Hubert zpozorněl.
„Jak může studánka souviset s písněmi?“
Solín si načechral peří.
„Na ostrovech souvisí všechno se vším. Voda, vítr, zpěv, stín a to, jestli koza vleze tam, kam nemá.“
Koza s rolničkou poblíž se tvářila, že se jí rozhovor netýká.
Solín vysvětlil, že vysoko v horách je místo, kde se zachytává mlha. Stromy tam mají dlouhé vousy z lišejníku a kapky vody se sbírají na listech, až stečou do malé studánky. Z té studánky pijí ptáci před svítáním. Prý jim připomíná melodie, které by jinak zůstaly spát v hrdlech.
Jenže poslední týdny mlha nepřicházela.
Studánka mizela.
A ptačí zpěv ráno slábl.
„Co s tím můžu udělat já?“ zeptal se Hubert.
„Nevím,“ řekl Solín. „Ale Lía říká, že jsi z kraje ledu. A led je voda, která se naučila čekat.“
To byla tak krásná věta, že Hubert na okamžik zapomněl být přehřátý.
Druhý den ráno vyrazili do hor.
Hubert, ještěrka Lía, kanárek Solín a koza jménem Pepita, která se přidala bez pozvání, protože slyšela slovo „hory“ a usoudila, že se jí to pravděpodobně týká.
Cesta byla obtížná.
Vedla po kamenitých stezkách, mezi kaktusy a nízkými keři. Slunce pálilo, ale Lía vybírala stíny a Pepita znala zkratky, které byly pro kozu zábavné a pro tučňáka krajně diskutabilní.
„Tohle je cesta?“ funěl Hubert.
„Pro kozu ano,“ odpověděla Pepita.
„Pro tučňáka je to sbírka útoků na rovnováhu.“
Solín jim zpíval z větví, aby jim cesta rychleji ubíhala. Jeho písnička však byla slabá. Krátká. Jako by si melodie nebyla jistá, jestli má dost sil dojít do konce.
Konečně dorazili do Mlžného háje.
Byl jiný než zbytek ostrova. Chladnější, tišší, zelenější. Stromy se nakláněly nad pěšinou a z jejich větví visely šedozelené lišejníky jako vousy starých obrů. Jenže vzduch byl suchý. Příliš suchý. Listy čekaly na kapky, které nepřicházely.
Uprostřed háje byla studánka.
Na jejím dně se třpytilo jen trochu vody.
Solín usedl na kámen a ztišil se.
„Tady,“ řekl.
Hubert přistoupil blíž.
Připomněl si domov. Led, sníh, mrazivý vítr, vodu temnou a studenou. Celý život si přál teplo. A teď stál na teplém ostrově a poprvé chápal, že i teplo může něco postrádat.
Chlad.
Ne krutý. Ne takový, který štípe.
Ale chlad, který dává odpočinout listům, schová vodu v mlze a připomene světu, že nemusí pořád hořet.
Hubert zavřel oči.
„Já neumím přivolat déšť,“ řekl.
„Možná nemusíš,“ odpověděla Lía. „Možná stačí připomenout mlze, jaké je být vodou.“
Hubert se zamyslel.
Pak udělal něco, co by doma nikoho nepřekvapilo, ale na Kanárských ostrovech to působilo jako malé kouzlo.
Začal vyprávět o zimě.
Ne slovy, kterým by rozuměli všichni stejně. Tučňáci vyprávějí i tělem, dechem a vzpomínkou. Hubert mluvil o křupání sněhu, o tichu mezi ledovými krami, o světle, které se odráží od bílé pláně, o studené vodě, v níž se dá letět pod hladinou, o větru, který sice kouše, ale také čistí oblohu.
Jak vyprávěl, jeho dech se ochladil.
Ne moc.
Jen tolik, aby se před jeho zobákem objevil malý obláček páry.
Solín přestal zpívat.
Lía zvedla hlavu.
Pepita přestala okusovat lišejník, což bylo znamení mimořádné důležitosti.
Obláček páry vystoupal vzhůru.
Zachytil se mezi větvemi.
Pak se k němu přidal další. A další. Stromy Mlžného háje se zachvěly. Z listů se začal zvedat jemný opar, jako by si háj vzpomněl na starou dovednost. Mlha se nejprve objevila jen kolem studánky, potom mezi stromy a nakonec se rozlila celým hájem.
Na lišejnících se objevily kapky.
Jedna.
Druhá.
Třetí.
Začaly stékat dolů.
Kap. Kap. Kap.
Studánka se plnila.
Solín se napil.
Na chvíli zavřel oči.
A pak zazpíval.
Tentokrát jeho hlas nezakolísal. Vyletěl vzhůru, čistý, jasný a radostný. Z větví se přidali další ptáci. Nejprve nesměle, potom silněji. Mlžný háj se naplnil zpěvem a každá kapka na listech se rozechvěla jako malý zvoneček.
Hubert stál u studánky a cítil, že se mu v očích něco leskne.
„Já jsem přivezl zimu,“ řekl tiše.
„Přivezl jsi vzpomínku na vodu,“ opravila ho Lía.
Pepita přikývla. „A taky jsi šel statečně do kopce. To bych nepodceňovala.“
Když se večer vrátili do vesnice, slavnost pokračovala. Tentokrát však ptáci zpívali hlasitěji a lidé si všimli, že z hor se snáší jemná mlha. Kapitán z lodi Isla Clara se smál, Klára, která za Hubertem později přicestovala, kroutila hlavou a Ferdinand se tvářil, že přesně tohle čekal od začátku.
„Nečekal,“ řekl Hubert.
„Ale znělo by dobře, kdyby ano,“ odpověděl albatros.
Hubert zůstal na ostrovech ještě několik dní.
Naučil se chodit po černém písku jen ráno a večer. Naučil se, že banán není ryba, ale dá se mu přijít na chuť. Naučil se, že palma neposkytuje jen stín, ale také neustálé riziko, že z ní něco spadne. A zjistil, že teplé kraje nejsou lepší než studené.
Jsou jiné.
A jiné může být krásné, když člověk nepřijede s tím, že všechno doma bylo špatně.
V den odjezdu se s ním přišla rozloučit Lía, Solín i Pepita. Kanárek mu přinesl drobné pírko barvy slunce. Lía mu dala malý hladký lávový kamínek, který držel večerní teplo. Pepita mu nabídla suchý trs trávy, protože měla pocit, že cestovní dary mají být praktické.
Hubert poděkoval všem.
Když loď odplouvala, stál na přídi a díval se, jak ostrov mizí v dálce. Nebyl smutný. Jen měl v sobě zvláštní směs radosti a stesku. Kanárské ostrovy ho zahřály, překvapily, unavily, rozesmály a naučily, že slunce není opakem domova.
Jen jiné světlo.
V kapse cestovní taštičky, kterou mu Klára ušila z modré látky, se lávový kamínek najednou rozzářil. Hubert ho vytáhl.
Na jeho černém povrchu se objevila tenká bílá linka. Vedla jako mapa přes kámen, od malého nakresleného ostrova k ledové kře. Nad ní se zaleskla slova:
Kdo přinese chlad tam, kde je příliš slunce, a teplo tam, kde je příliš ledu, najde cestu mezi dvěma domovy.
Hubert se podíval na Ferdinanda.
„Co myslíš, že to znamená?“
Albatros zamával křídly.
„Že tvůj výlet možná nebyl poslední.“
Hubert si sedl na příď, nechal si foukat vítr do peří a poprvé v životě se těšil zároveň domů i dál.
Za lodí zůstávala pěna.
Před ní se rozprostíral oceán.
A někde mezi teplými ostrovy a ledovou krajinou už možná čekala další cesta, na které se tučňák Hubert naučí, že svět není rozdělený na místa, kam patříme, a místa, kam ne.
Někdy totiž patříme i tam, kde nás nikdo nečekal.
