Nebyla z cihel ani z kamene. Byla postavená mezi větvemi obrovského fíkovníku. Lavice visely na pevných liánách, tabule byla z tmavého plochého listu a místo zvonku tam každé ráno zakřičel papoušek Emil:
„Do školy! Do školy! Kdo nejde, ten bude počítat kokosové ořechy pozpátku!“
Do té školy chodila všechna mláďata z okolí.
Malí papoušci se učili barvy, i když je znali už od narození a dávali to všem dost hlasitě najevo. Lenochodka Bětka se učila hodiny, ale vždycky tvrdila, že čas je zbytečně uspěchaný. Mladý had Hugo se učil psát bez rukou a byl na to patřičně hrdý. A opičák Tonda se učil písmena.
Tonda byl šikovný opičák.
Uměl se zhoupnout z jedné větve na druhou, aniž by mu spadl banán z tlapky. Uměl otevřít kokos kamenem, listem a jednou dokonce pouhým přesvědčivým pohledem, i když tomu nikdo úplně nevěřil. Uměl napodobit hlas papouška Emila tak přesně, že jednou omylem odvolal vyučování a všichni šli k řece.
Ale neuměl napsat písmeno F.
A to byl problém.
Ne proto, že by se snažil málo. Snažil se velmi. Každé ráno si sedl do lavice, vzal do tlapky uhlík a paní učitelka Žofka, moudrá stará orangutaní dáma s brýlemi z kokosových vláken, řekla:
„Dnes procvičíme písmeno F.“
Tonda se nadechl.
Nakreslil dlouhou čáru.
Ta byla dobrá.
Přidal horní čárku.
Ta se ještě držela.
Ale jakmile chtěl přidat prostřední čárku, celé písmeno se na listě zachvělo, poskočilo a najednou vypadalo jako něco úplně jiného.
Někdy jako E bez nálady.
Někdy jako hřebínek pro ježka.
Někdy jako zlomená větev.
A jednou jako malý krokodýl, který měl špatný den.
„Tondo,“ řekla paní učitelka Žofka laskavě, „tohle mělo být F?“
Tonda se podíval na svůj list.
„Původně ano.“
„A teď?“
„Teď si myslím, že se z toho stalo cosi, co by mělo být ponecháno v přírodě.“
Ostatní děti se zasmály.
Ne zle. Tonda byl oblíbený a většina se mu smála spíš proto, že on sám uměl dělat legrační obličeje i ve chvílích, kdy se mu něco nedařilo. Jenže tentokrát ho smích píchl víc než obvykle.
Protože F bylo všude.
Fíkovník.
Foukání.
Fazole.
Flétna.
Fialový motýl.
A hlavně: Fanda.
Fanda byl Tondův nejlepší kamarád. Malý papoušek s modrým ocasem, zelenou hlavou a tak veselou povahou, že se smál i vlastnímu škytání. Tonda mu chtěl napsat přání k narozeninám:
Milý Fando, přeji ti fíky, foukací flétnu a fůru smíchu.
Jenže hned první slovo bylo plné nebezpečí.
Fando.
Fíky.
Foukací.
Flétna.
Fůra.
„To je písmeno, které se proti mně spiklo,“ prohlásil Tonda odpoledne a hodil se zády na větev.
Fanda seděl vedle něj a okusoval guavu.
„Možná ho píšeš moc rovně.“
„Písmena se mají psát rovně.“
„Papoušci rovně nelétají.“
„Ty nejsi písmeno.“
„To nemůžeš vědět,“ řekl Fanda důstojně. „Možná jsem velmi barevné písmeno.“
Tonda se zasmál, ale jen trochu.
Večer si vzal list a uhlík domů.
Jeho domov byl vysoko ve větvích stromu, kde žila celá opičí rodina. Maminka vařila kaši z banánů a oříšků, tatínek opravoval houpací liánu a malá sestřička Týnka se pokoušela naučit brouka chodit v řadě, což brouk považoval za zásah do osobní svobody.
„Co tě trápí?“ zeptala se maminka, když viděla, jak Tonda mračí čumák nad listem.
„F.“
Tatínek přestal uzlovat liánu.
„Jen F?“
„Jen F,“ řekl Tonda. „Ale chová se jako celé stádo neposlušných písmen.“
Maminka si k němu sedla.
„Ukaž.“
Tonda napsal čáru. Horní čárku. Pak prostřední.
Písmeno se zavlnilo.
A najednou se z něj stalo něco, co vypadalo jako palma s jedním listem navíc.
Týnka nakoukla přes okraj stolu.
„To je hezký strom.“
„To mělo být F,“ řekl Tonda.
„Tak je to strom, který chtěl být F.“
Tonda si položil hlavu na list.
„Já se to nikdy nenaučím.“
Tatínek opatrně položil uhlík vedle něj.
„Nikdy je dlouhé slovo. Delší než F.“
„Ale ostatní to umí.“
„Ostatní zase neumí viset za ocas a počítat kokosové ořechy.“
„To se ve škole neznámkuje.“
„To je chyba školy,“ řekl tatínek vážně.
Maminka se usmála, ale Tonda zůstal smutný.
V noci nemohl spát.
List s nepovedenými písmeny ležel vedle jeho pelíšku. Měsíc svítil mezi listy a čáry na papíře vypadaly jako malé stíny větví. Tonda se na ně díval tak dlouho, až se mu začalo zdát, že se jedno nepovedené F pohnulo.
Posadilo se.
Protáhlo horní čárku.
Otočilo se na něj.
A seskočilo z listu.
„Hej!“ vyjekl Tonda.
Písmeno F dopadlo na podlahu jako drobná černá větvička, zavrtělo se, vyskočilo na parapet z kůry a rozběhlo se ven do noci.
Tonda chvíli nevěřil vlastním očím.
Pak vyskočil.
„Vrať se!“
F ale nečekalo.
Utíkalo po větvi, přeskakovalo listy a mířilo přímo do lesa. Neběželo jako zvíře. Spíš jako písmeno, které se rozhodlo, že už má dost sezení na papíře a chce vidět svět.
Tonda za ním.
Přeskočil z větve na větev, sklouzl po liáně, málem probudil tetu Lolu a minul spícího tukana, který ze spaní zamumlal: „Já nic nevzal.“
F se mihlo mezi listy a zmizelo v části pralesa, kam se v noci nechodilo.
Říkalo se jí Tichá houština.
Nebyla nebezpečná. Jen zvláštní. V noci tam květiny zavíraly okvětní lístky tak rychle, že to znělo jako tleskání maličkých dlaní, a staré stromy tam měly kmeny popsané čarami, které připomínaly zapomenuté nápisy.
Tonda se zastavil na okraji.
„To není fér,“ zašeptal.
A v tu chvíli se z temnoty ozvalo:
„Fér začíná na F.“
Tonda nadskočil.
Na kořeni seděla malá žába.
Byla zelená, měla zlaté oči a na hlavě klobouček z listu. Dívala se na něj tak klidně, jako by bylo úplně normální potkávat v noci opičáky pronásledující písmena.
„Ty víš, kam uteklo moje F?“ zeptal se Tonda.
„Možná,“ řekla žába.
„A řekneš mi to?“
„Možná.“
„Ty jsi velmi možná žába.“
Žába přikývla. „Jmenuji se Fabiána.“
Tonda si povzdechl. „Samozřejmě.“
„Písmeno F tu dnes proběhlo,“ řekla Fabiána. „Bylo dost rozrušené.“
„Rozrušené? Ono rozrušilo mě.“
„Říkalo, že ho pořád lámeš.“
Tonda ztuhl.
„Já ho nelámu.“
„Prý ano. Děláš dlouhou čáru jako kmen, pak jednu větev nahoře a druhou větev uprostřed. Ale zapomínáš, že F se nechce jen stát. Chce se nadechnout.“
„Písmena dýchají?“
Fabiána se na něj podívala, jako by právě položil naprosto nevzdělanou otázku.
„Všechno, co má něco říct, musí nějak dýchat.“
Tonda se posadil na kořen.
„Já mu nerozumím.“
„Protože ho honíš po papíře,“ řekla žába. „Zkus ho najít v lese.“
„V lese?“
Fabiána kývla jazykem k houštině.
„F je ve fíkovníku. Ve fialce. Ve fouknutí větru. Ve Fandově smíchu. A taky ve větvi, která se od kmene odpojí právě tak akorát.“
„Ale já ho potřebuju napsat.“
„Nejdřív ho potřebuješ vidět.“
A tak Tonda vešel do Tiché houštiny.
Fabiána skákala před ním a ukazovala mu věci, kterých si nikdy pořádně nevšiml.
U prvního stromu zastavila.
„Podívej.“
Měsíc svítil na kmen a z něj vyrůstaly dvě větve: jedna vysoko, druhá níž. Celý strom z boku vypadal jako veliké F.
„Vidíš?“
Tonda přikývl.
U dalšího keře rostly fialky. Jejich stonky se skláněly, ale jeden měl listy přesně tak, že připomínaly malé F.
„A tady.“
Pak se zvedl vítr.
Foukl mezi listy a několik tenkých stébel trávy se ohnulo stejným směrem. Na okamžik vytvořila ve vzduchu písmeno F, než se zase narovnala.
Tonda zatajil dech.
Najednou viděl F všude.
V prasklině kůry.
V papouščím peříčku na zemi.
V cestě mravenců, kteří nesli drobeček a u prostředního kamínku se rozdělili.
V ozvěně slova „fííí“, které v noci vydal vítr mezi bambusy.
„Ono se neschovává,“ řekl Tonda pomalu. „Ono se ukazuje jinak.“
„Přesně,“ řekla Fabiána.
Na konci houštiny došli k malému palouku.
Uprostřed stál starý fíkovník. Nebyl tak veliký jako školní strom, ale byl pokroucený a krásný. Na jeho kmeni zářily jemné čáry. A mezi kořeny sedělo Tondovo uprchlé F.
Vypadalo menší než předtím.
A trochu uraženě.
Tonda si k němu klekl.
„Promiň,“ řekl.
F se nepohnulo.
„Já jsem tě psal moc rychle. A moc zlostně. Chtěl jsem, abys už konečně vypadalo správně, ale vlastně jsem se na tebe nikdy pořádně nepodíval.“
F se nepatrně narovnalo.
„Mám přání pro Fandu,“ pokračoval Tonda. „A bez tebe ho nenapíšu.“
Písmeno se zavlnilo.
Fabiána tiše kvákla: „Zkus to tady.“
Tonda vzal uhlík, který si ani nevšiml, že celou dobu svírá v tlapce, a našel velký světlý list spadlý z fíkovníku.
Tentokrát nezačal hned.
Nejdřív se podíval na strom.
Na kmen.
Na horní větev.
Na prostřední větev.
Pak se nadechl.
Nakreslil dlouhou čáru. Ne příliš tvrdou. Jako kmen, který stojí, ale nechce nikoho strašit.
Přidal horní čárku. Jako větev, která se natahuje za světlem.
A potom prostřední. Ne zlomeně. Ne ukvapeně. Jen tak akorát.
Na listě stálo F.
Skutečné.
Jasné.
A trochu pyšné.
Tonda ani nedýchal.
Pak písmeno na zemi vyskočilo, zatočilo se kolem nově napsaného F a jemně do něj vklouzlo. Čára na listě se rozzářila malým zeleným světlem.
„Povedlo se,“ zašeptal Tonda.
Fabiána přikývla.
„Vidíš? Jen jsi mu musel dovolit být větví, ne plotem.“
To byla další věta, která zněla jako něco, co by se mělo někde zapsat. Tonda ji však raději jen uložil do hlavy, protože měl pocit, že dnešní noc už měla psaní dost.
Ráno přišel do školy s listem pevně sevřeným v tlapce.
Byl nevyspalý, trochu umazaný od kůry, ale oči mu zářily.
Paní učitelka Žofka právě na tabuli psala písmena.
„Dnes,“ řekla, „budeme pokračovat v písmenu F.“
Tonda zvedl tlapku.
„Můžu to zkusit?“
Ve třídě se rozhostilo ticho.
Paní učitelka mu podala uhlík.
Tonda došel k tabuli.
Podíval se na ni.
Pak se nadechl.
Nakreslil dlouhou čáru.
Horní větev.
Prostřední větev.
A na tabuli stálo krásné F.
Ani příliš veliké. Ani příliš malé. Trochu lesní, trochu opičí, ale rozhodně správné.
Fanda radostně zakřičel:
„F jako Fanda!“
Papoušek Emil z okna dodal:
„F jako fantastické!“
Lenochodka Bětka zvedla hlavu a velmi pomalu řekla:
„F jako… fajn.“
To byla od ní veliká rychlost.
Paní učitelka Žofka si sundala brýle, otřela je listem a znovu si je nasadila.
„Výborně, Tondo.“
Tonda se usmál tak široce, že mu málem spadly uši, kdyby nějaké pořádné opičí uši k padání měl.
Po vyučování napsal Fandovi přání.
Trvalo mu to dlouho. U každého F se zastavil, nadechl a myslel na strom v Tiché houštině.
Nakonec na listu stálo:
Milý Fando, přeji ti fíky, foukací flétnu a fůru smíchu. Tvůj kamarád Tonda.
Fanda si přání přečetl a byl tak dojatý, že chvíli nemluvil.
To se u papouška počítalo téměř jako zázrak.
„Děkuju,“ řekl pak tiše. „To je nejhezčí F, jaké jsem kdy viděl.“
Tonda zrudl pod srstí.
Od toho dne se mu písmeno F dařilo.
Ne vždycky úplně stejně. Někdy bylo trochu nakloněné. Někdy mělo horní čárku delší, než by učebnice doporučovala. Ale už neutíkalo. Zůstávalo na papíře, protože Tonda věděl, jak ho pozdravit.
A kdykoli někdo ve škole bojoval s nějakým písmenem, číslem nebo slovem, Tonda neříkal: „To je lehké.“
Protože věděl, že lehké je něco až ve chvíli, kdy se tím člověk dlouho trápil.
Místo toho říkal:
„Zkus se na to nejdřív podívat v lese.“
Někteří tomu nerozuměli.
Ale ti, kteří šli, většinou něco našli.
Had Hugo našel číslo osm ve dvou zatočených liánách.
Lenochodka Bětka našla písmeno S ve vlastní cestě z lavice k obědu.
A papoušek Emil jednou objevil vykřičník v padajícím kokosu, těsně předtím, než ho musel velmi rychle použít.
Jedné noci, když už prales spal, Tonda se probudil a uviděl na svém stole slabé zelené světlo.
List s Fandovým přáním se jemně chvěl.
První písmeno F ve slově Fando se odlepilo od papíru, ale tentokrát neuteklo. Jen se protáhlo, uklonilo se a na stole zanechalo drobnou stopu zlatavého prachu.
Z prachu se vytvořila věta:
Kdo se naučí jedno písmeno opravdu vidět, může jednou číst i slova, která les píše jen za úplňku.
Tonda si sedl.
Venku mezi stromy se ozvalo tiché kváknutí.
Možná Fabiána.
Možná jen žába, která neuměla mlčet tajemněji.
Na okraji Tiché houštiny se mezi listy na okamžik rozzářily čáry. Nebyly to už jen větve a stíny. Vypadaly jako začátek nápisu.
Tonda zatajil dech.
Ještě ho neuměl přečíst.
Ale věděl, že jednou možná ano.
A tak se z opičáka, který neuměl napsat F, stal opičák, který zjistil, že písmena nejsou jen čáry na listě.
Jsou to malé cesty.
A některé z nich vedou mnohem hlouběji do lesa, než by si kdo ve škole pomyslel.
