Nebydlel přímo na vodě, ale jen kousek od ní, v domku s modrými okenicemi, kde voněla máta, dřevo a staré mapy. Jeho dědeček býval převozníkem a v předsíni měl na zdi pověšená vesla, háčky, zrezivělou lucernu a jednu vybledlou kresbu ostrova, který nikdo v kraji neznal.
Matěj měl jezero rád.
Věděl, kde rostou žluté kosatce, kde se na hladině nejdéle drží ranní mlha, kde ryby dělají kruhy a kde se rákos ve větru naklání tak, jako by si s vodou něco důležitého šeptal. Věděl také, že jezero je hlubší, než se tváří. A že některé vody si nechávají svá tajemství u dna, dokud nepřijde správný člověk.
Jeho dědeček mu často říkával:
„Na každé pořádné vodě jsou dvě cesty. Jedna po hladině a druhá podivněji.“
„Co znamená podivněji?“ ptal se Matěj.
Dědeček se pokaždé usmál tím zvláštním způsobem, jakým se usmívají lidé, kteří něco vědí, ale nechtějí to vyzradit příliš brzy.
„To poznáš, až jednou nenajdeš břeh tam, kde bys ho čekal.“
Matěj si myslel, že je to jen jedna z těch dospělých vět, které znějí moudře a trochu zlobivě zároveň.
Pak se ale stalo něco podivného.
Bylo to na konci léta, v době, kdy jsou rána ještě teplá, ale večer už v sobě mají první tenkou nit podzimu. Matěj šel k jezeru dřív než obvykle, protože se mu zdálo o zlaté rybě, která plula po obloze místo ve vodě a přitom měla na hřbetě malý zvoneček. Takové sny si člověk nechce nechat jen v posteli.
Když došel ke starému molu, zůstal stát.
U břehu byl uvázaný člun.
Nikdy ho tam předtím neviděl.
Nebyl dřevěný jako ostatní loďky v kraji. Nebyl ani natřený obyčejnou barvou. Celý se třpytil, jako by byl odlité ze slunce. Ne ostrého poledního slunce, které pálí do očí, ale zlatého večerního světla, které hladí stromy a dělá z vody tekutý med.
Byl to zlatý člun.
Nebyl veliký. Jen tak akorát pro jednoho chlapce a jeho otázky. Na přídi měl vyřezanou vlnku, na zádi malou hvězdu a místo obyčejného vesla v něm leželo pádlo tenké a lesklé, jako by ho někdo vyřezal z měsíčního paprsku.
Matěj se rozhlédl.
Nikde nikdo.
„Haló?“ zavolal.
Jen voda slabě šplouchla o kůly mola a v rákosí se ozvala kachna, která zjevně nepovažovala situaci za natolik výjimečnou, aby se kvůli ní přestala věnovat svým záležitostem.
Matěj přistoupil blíž.
Na dně člunu ležel malý zlatý lístek.
Zvedl ho.
Byla na něm napsaná jediná věta:
Ostrov bez břehů se nenajde nohama.
Matěj si ji přečetl třikrát.
Pak se posadil na molo a přemýšlel. To dělal rád. Ne však příliš dlouho, protože některé záhady se při přílišném přemýšlení urazí a utečou.
Ostrov bez břehů.
To nedávalo smysl.
Každý ostrov přece musí mít břeh. Ostrov bez břehu je jako dům bez dveří, polévka bez lžíce nebo dědečkova mapa bez poznámek na okraji. Možná hezká představa, ale nepraktická.
A přece tam člun byl.
A přece na lístku stálo právě tohle.
Matěj se rozhodl.
Přivázal si ke krku šátek, aby vypadal o něco dobrodružněji, do kapsy si dal kousek chleba, dvě sušené švestky a malou dědečkovu kapesní mapu jezera, i když tušil, že mu tentokrát asi nebude moc platná.
Pak nastoupil do zlatého člunu.
Sotva se usadil, člun se lehce zachvěl.
Provaz, kterým byl uvázaný k molu, se sám rozpletl.
Voda kolem lodičky se rozjasnila.
A zlatý člun tiše vyplul.
Matěj ani nestihl pořádně zabrat pádlem. Člun jako by znal cestu sám. Klouzal po hladině tak jemně, že za sebou skoro nedělal vlnky. Jezero bylo ráno klidné a modrošedé, ale kamkoli člun doplul, voda pod ním získala tenký zlatý lesk.
Matěj se nejprve snažil držet při známém břehu. Míjel vrby, pařezy vyčnívající z vody i malou zátoku, kde obvykle sedával rybář Řehoř. Jenže po chvíli si všiml, že břeh se mění.
Nebyl dál.
Nebyl blíž.
Byl nějak… nejistý.
Stromy se zdály delší. Rákos jemnější. A mlha, která se předtím držela jen u protějšího konce jezera, teď začala pomalu splývat po hladině jako rozpuštěné mléko.
Matěj sevřel pádlo.
„To je v pořádku,“ řekl si polohlasem.
Znělo to statečněji, když to člověk vyslovil nahlas.
Člun vplul do mlhy.
Ne do husté, nepřátelské mlhy, která člověku sebere cestu. Tahle byla jiná. Tichá, světlá a skoro vlídná. Bylo v ní slyšet kapání vody, vzdálené cinknutí a občas jakési jemné zašustění, jako když někdo obrací stránku v knize někde za závojem.
Matěj pádloval opatrně dál.
Po chvíli uviděl světélko.
Pak druhé.
A třetí.
Nevisela ve vzduchu jako bludičky. Plula po vodě. Byly to malé lucerničky z vodních květů a v každé z nich hořel zlatý plamínek.
Jedna z lucerniček doplula až ke člunu.
A promluvila.
Ano. Opravdu promluvila. V pohádkách je dobré se s tím občas prostě smířit.
„Pozdě jdeš,“ řekla tenkým hlasem.
Matěj málem pustil pádlo.
„Ty umíš mluvit?“
„Ty umíš překvapovat?“ odsekla lucernička. „Tohle je jezero. Tady umí mluvit víc věcí, než si myslíš.“
Matěj se narovnal.
„Hledám ostrov bez břehů.“
Lucernička se nad tím zřejmě zamyslela, protože plamínek v ní dvakrát poskočil.
„Hledat ho nestačí. Musíš přestat hledat břeh.“
„To je hrozně nešikovná rada.“
„To bude proto, že je správná.“
To řekla tak samozřejmě, až Matěj nevěděl, zda se má urazit, nebo poděkovat.
„A kdo jsi vůbec ty?“ zeptal se.
„Průvodní lucernička sedmá,“ odpověděla hrdě. „Ale ostatní mi říkají Sedmička. Pluj za mnou. Sám bys tam dojel nejspíš jen ke třem omylům a jedné zatopené myšlence.“
Sedmička se obrátila a zlatý člun ji následoval.
Pluli mlhou dlouho, nebo krátce. To se těžko říká, protože v některých krajinách se čas nesčítá podle hodin, ale podle pocitů. Matějovi připadalo, že urazili kus světa, přestože kolem nebylo nic než voda, mlha a světélkující průvodkyně.
Pak se mlha rozestoupila.
A před nimi se objevil ostrov.
Nebo něco, co jako ostrov vypadalo.
Ležel uprostřed jezera, tichý a zelený. Rostly na něm bílé břízy, nízké keře s modrými bobulemi a tráva, která se na okrajích třpytila stříbrně. Uprostřed stál domek s kulatými okny a střechou porostlou mechem.
Jenže něco bylo jinak.
Ostrov neměl břeh.
Voda k němu nepřecházela přes písek, kamínky ani hlínu. Prostě se dotýkala trávy. Hladina připlouvala až k samotným kořenům bříz. Jako by ostrov nezačínal zemí, ale pokračující myšlenkou. Jako by se voda a země na tomhle místě nedohadovaly, kdo kde končí.
Matěj zalapal po dechu.
„To není možné.“
„Naštěstí je,“ řekla Sedmička.
Zlatý člun se zastavil tak tiše, že Matěj nejprve ani nepoznal, že už nepluje.
Na ostrově někdo stál.
Byla to dívka. Možná o rok starší než Matěj. Měla tmavé vlasy spletené do dlouhého copu, šedozelený plášť a bosé nohy, které jí stály přímo v trávě u vody, aniž by se zdálo, že ji studí.
„Už jsem si myslela, že dnes nikdo nepřijede,“ řekla.
Matěj vystoupil z člunu velmi opatrně, protože nastoupit na ostrov bez břehu vyžaduje o trochu víc odvahy než normální vystupování.
Zem pod nohama byla pevná. Jen se zdála lehčí, jako by v ní bylo ještě trochu vody a ještě trochu snu.
„Ty tady bydlíš?“ zeptal se.
Dívka přikývla.
„Já a ostrov.“
„To se dá?“
„Zatím ano,“ řekla a trochu se usmála. „Jmenuji se Elin.“
„Já jsem Matěj.“
„To jsem tušila. Ostrov většinou ví, kdo přijíždí, ještě dřív než si to uvědomí člun.“
To nebyla zrovna věta, která by člověku všechno usnadnila, ale Matějovi začínalo docházet, že na takovém místě bude podobných vět víc.
Elin ho provedla ostrovem.
Nebyl veliký, ale působil větší, protože se v něm všechno skládalo trochu jinak než jinde. Pěšiny se lehce měnily podle toho, kdo po nich šel. Bílé břízy občas zašuměly, i když nefoukal vítr. V trávě rostly malé zlaté květy, které se zavíraly, kdykoli člověk přemýšlel příliš nahlas. A u domku stála studna, v níž nebyla voda, ale odlesky oblohy.
„Proč ten ostrov nemá břeh?“ zeptal se Matěj konečně.
Elin se na chvíli zastavila.
„Protože břeh je konec a začátek zároveň. A tenhle ostrov nechce být ani jedním.“
„To zní… zvláštně.“
„Je to zvláštní,“ přikývla Elin. „Ostrov bez břehů se objevuje těm, kdo jsou mezi něčím a něčím. Kdo už někam nepatří tak docela, ale ještě neví, kam patří příště.“
Matěj o tom chvíli přemýšlel.
Byl to chlapec, který chodil rád k jezeru, poslouchal dědečkovy řeči a občas měl pocit, že svět je širší, než se vejde mezi jejich domek, vesnici a les. Možná opravdu byl trochu mezi.
„A kdo jsi ty?“ zeptal se. „Proč jsi tady ty?“
Elin se podívala k břízám.
„Přijela jsem před dávnem. Nebo možná před chvílí. Tady se to špatně počítá. Měla jsem se rozhodnout, jestli odejdu jinam, nebo zůstanu. Jenže ostrov mě zadržel, protože prý ještě nemám doposlouchané všechny jeho cesty.“
To byla další podivná věta. Ale tady člověk podivné věty přestával počítat a začínal jim spíš naslouchat.
V domku mu Elin nabídla čaj.
Nalila ho z konvice, která vypadala, že je vyrobená z hladkého kamene, ale přitom byla lehká jako pírko. Čaj voněl po meduňce, dešti a něčem, co Matěj neuměl pojmenovat. Možná po vzdálenosti.
Seděl u kulatého okna a díval se ven.
Zvenku ostrov vypadal klidně.
A přece v něm bylo napětí, jako by něco čekal.
„Děje se tu něco?“ zeptal se.
Elin přikývla.
„Ostrov slábne.“
Matěj se otočil.
„Jak může ostrov slábnout?“
„Když ho dlouho nikdo nenajde, začne zapomínat, proč se má objevovat. A když zapomene úplně, přestane být ostrovem. Stane se jen mlhou nad vodou.“
„A co se s tím dá dělat?“
Elin se na něj podívala tím zvláštním způsobem, který Matějovi nebyl příjemný, protože předem tušil, že odpověď se mu nebude líbit.
„Proto sem přijel člun.“
„Kvůli mně?“
„Kvůli tobě a kvůli tomu, co umíš, i když o tom ještě nevíš.“
Matěj se nadechl, aby protestoval, ale pak ho zase zavřel. V pohádkách je totiž zbytečné příliš dlouho tvrdit, že člověk nic neumí, pokud už si kouzelné věci dávno vybraly jinak.
Elin ho dovedla ke studni s oblohou.
„Podívej se dovnitř,“ řekla.
Matěj se sklonil.
Na hladině odlesku neviděl sebe. Viděl jezero. Viděl jejich molo. Dědečka, jak stojí u domu a dívá se směrem k vodě. Viděl jejich malou vesnici. Pak se obraz změnil a ukázal něco dalšího: cestu vedoucí z jezera dál, přes jiné vody, jiné kraje a možná až tam, kde se mapy teprve rodí.
„Co to je?“ zašeptal.
„Cesta, která se otevře, když ostrov zůstane.“
„A když nezůstane?“
Odlesk se zamlžil.
Elin neodpověděla hned.
„Pak některé cesty zmizí dřív, než se po nich kdo vydá.“
Matěj se narovnal.
„Tak co mám udělat?“
Elin ukázala k nejvyšší bříze na ostrově. Na jejím vrcholku visel malý zvonek.
Byl z průsvitného zlata, skoro jako člun, a kýval se ve vzduchu, i když kolem bylo bezvětří.
„To je Zvonek návratů,“ řekla. „Musí se rozeznít. Jenže ne rukou. Ne silou. Musí zaznít od někoho, kdo ví, že ne každá cesta je útěk.“
Matěj tomu nerozuměl úplně.
Ale některým věcem člověk porozumí až ve chvíli, kdy je dělá.
Vylezl na kopec k bříze. Nebyl vysoký, ale tráva pod nohama klouzala podivně měkce a vzduch kolem stromu se třpytil tak, že měl pocit, jako by stoupal vzhůru i skrz vodu, i skrz nebe.
Když došel pod strom, podíval se zpátky.
Viděl ostrov.
Elin u domku.
Zlatý člun u vody.
A za tím vším mlhu a v ní cosi jako desítky slabých obrysů. Jako by tam čekaly další ostrovy, další cesty, další příběhy, ale zatím nemohly vystoupit blíž.
Matěj vztáhl ruku ke zvonku.
Zastavil se.
„A co když nic neuslyším?“ zavolal dolů.
Elin k němu vzhlédla.
„Tak poslouchej déle.“
Matěj se dotkl zvonku.
Byl teplý.
A v tom teple si vzpomněl na dědečka. Na jejich domek. Na jezero ráno. Na to, že chtěl vždycky vidět dál, ale přitom nikdy nechtěl ztratit cestu zpátky. Uvědomil si, že dobrodružství není opak domova. Že člověk může plout daleko právě proto, že ví, odkud vyplul.
Zvonek se zachvěl.
Pak se rozezněl.
Nebyl to hlasitý zvuk. Spíš čistý tón, který se nesl vzduchem jako kapka světla. Jeden tón, ale v něm bylo slyšet vodu, dřevo mola, vesla, mlhu, kroky po cestě i tiché ano, které člověk řekne světu, když se rozhodne nebát se cesty tam ani zpátky.
Tón se rozlétl nad ostrovem.
Tráva se rozzářila.
Břízy zašuměly.
Studna vrátila do nebe oblak světla.
A kolem ostrova se po hladině rozeběhly zlaté kruhy.
Mlhou zaznělo další cinknutí.
Pak ještě jedno.
A ještě.
Matěj se otočil.
V dálce, tam, kde předtím nebylo nic než bílý závoj, se na okamžik objevily obrysy dalších míst. Věž na ostrově z červených rákosů. Temně modrá zátoka se svítícími kameny. Dřevěný most vedoucí nikam a přitom zjevně někam velmi důležitě.
Ostrov bez břehů zůstal.
Elin se usmívala.
Ne široce. Spíš s úlevou.
„Povedlo se,“ řekla, když Matěj seběhl dolů.
„A co teď?“
Elin se podívala na zlatý člun.
„Teď se můžeš vrátit.“
Matěj pocítil zvláštní bodnutí.
„A ty?“
„Já zatím zůstanu.“
„Navždy?“
Elin zavrtěla hlavou.
„Na ostrovech bez břehů není nic navždy tak, jak si lidé myslí. Jen dokud nepřijde další zvonek, další člun nebo další odpověď.“
Matěj přikývl, i když ho to trochu zarmoutilo.
Doprovodila ho k vodě. Sedmička už čekala u člunu a tvářila se, že všechno od začátku probíhá přesně podle jejích vysokých standardů.
„No konečně,“ řekla. „Už jsem se bála, že se tu dáte do dlouhého loučení a já zestárnu do osmé lucerničky.“
Matěj se usmál.
„Přijedu zase?“
Elin se na něj podívala dlouho a klidně.
„Jestli tě člun najde, tak ano. A jestli ne, možná jednou najdeš jinou cestu.“
Nastoupil.
Zlatý člun se odrazil od ostrova tak lehce, že to skoro nebolelo.
Mlhou plul zpátky rychleji než předtím. Sedmička svítila před přídí a občas cosi polohlasem brumlala o správných proudech a nedisciplinovaných mlhách. Matěj mlčel a držel v dlani malý zlatý lístek, který našel při odplouvání na lavičce v člunu.
Tentokrát na něm stálo:
Kdo najde ostrov bez břehů, nebude už věřit jen mapám, které končí okrajem papíru.
Když člun přirazil k jejich molu, slunce bylo teprve kousek nad lesem.
Jako by uběhlo jen pár minut.
Matěj vystoupil a otočil se.
Zlatý člun tam ještě chvíli byl. Pak se na jeho přídi zableskla hvězda, člun se lehce pootočil a tiše odplul do ranní mlhy, až zmizel úplně.
Na břehu stál dědeček.
Ruce měl založené za zády a tvářil se přesně tak, jak se tváří lidé, kteří nic nepřiznávají, ale přitom čekali.
„Tak co?“ zeptal se.
Matěj sestoupil z mola.
„Našel jsem ostrov bez břehů.“
Dědeček přikývl.
„To zní na první cestu docela slušně.“
Matěj se na něj podezřívavě podíval.
„Ty jsi o něm věděl.“
„Tušil jsem.“
„A proč jsi mi nic neřekl?“
Dědeček se usmál.
„Protože některé ostrovy se nedají vyprávět. Musí se připlout.“
To byla přesně ta dědečkova odpověď, která Matěje obvykle trochu zlobila a zároveň těšila.
Večer vytáhl z kapsy zlatý lístek a schoval ho do staré mapy jezera.
Když ji pak znovu otevřel, všiml si něčeho zvláštního.
Na místě, kde dřív bylo jen několik neurčitých čar, se objevila nová kresba. Nebyl to ostrov bez břehů. Ten se zjevně do obyčejné mapy nevešel. Byla to spíš tenká zlatá cesta vedoucí od Jasmínového oka dál, přes roh papíru, jako by chtěla pokračovat mimo mapu.
A na úplném okraji, tam, kde dřív bývala jen prázdná bílá plocha, se lesklo malé znamení.
Zvonek.
Matěj na něj položil prst.
Mapa se nepatrně zachvěla.
A z dálky, snad z jezera, snad z mlhy, snad z místa, které ještě neuměl pojmenovat, se ozvalo tiché cinknutí.
Jako by někde na vodě čekal další člun.
