Na Luminoru bylo všechno velmi přesné.
Řeky tekly v přímých čarách, hory měly pravidelné špičky a obyvatelé si každé ráno měřili náladu malým přístrojem za uchem, aby věděli, zda mají ten den zdravit vesele, středně vesele, nebo úsporně. Domy se tam stavěly do kruhů, okna se otevírala podle rozvrhu a mraky se pohybovaly jen po vyznačených drahách, protože jinak by podle luminorských vědců vznikal zbytečný zmatek.
Na té planetě žil mladý mimozemšťan jménem Arturo.
Měl jemně zelenou kůži, velké fialové oči a čtyři ruce, což považoval za velmi praktické, protože mohl současně držet zápisník, měřicí tyč, svačinu a přístroj na zkoumání neznámých věcí. Na hlavě mu rostla dvě tenká tykadla, která se narovnávala, když byl zvědavý, a kroutila, když něčemu nerozuměl.
A Arturo byl zvědavý skoro pořád.
Od malička toužil stát se výzkumníkem vzdálených světů. Ne takovým, který jen sedí v laboratoři a přepisuje tabulky. Chtěl přistávat na nových planetách, sbírat zvláštní kamínky, poslouchat neznámé zvuky a zjišťovat, proč některé světy dělají věci úplně jinak, než by bylo rozumné.
„Rozumné je důležité,“ říkal jeho učitel, profesor Gramon.
„Ano,“ odpovídal Arturo.
„Přesnost je důležitá.“
„Ano.“
„Měření je důležité.“
„Ano.“
„A hlavně se nesmíš nechat rozptylovat dojmy.“
Arturo pokaždé přikývl.
Jenže právě dojmy ho zajímaly možná nejvíc.
Jednoho dne dostal svůj první samostatný úkol.
Měl odletět na malou modrozelenou planetu zvanou Země a pořídit základní zprávu. Změřit tamní vzduch, vodu, kameny, rostliny, rychlost běžných mraků a míru nelogičnosti živých tvorů. Profesor Ggramon mu před odletem podal stříbrný kufřík s přístroji.
„Pamatuj,“ řekl vážně, „všechno důležité se dá zaznamenat.“
Arturo si kufřík převzal.
„A když se něco zaznamenat nedá?“
Profesor se zarazil.
„Pak to pravděpodobně není důležité.“
Arturovi se tykadla nepatrně zakroutila.
Ale nic neřekl.
Nasedl do malé vesmírné lodi jménem Brumlík, protože její motor při startu bručel jako ospalý čmelák, a vyrazil k Zemi.
Cesta trvala tři dny, sedm hvězdných oblouků a jednu menší hádku s navigací, která tvrdila, že planeta Země je „přibližně támhle“, což Arturo považoval za nepřijatelně vágní údaj. Nakonec se však před ním objevila.
Modrá.
Bílá.
Zelená.
A trochu neuklizená.
Z oběžné dráhy vypadala Země jako kulička, kterou někdo namaloval vodou, sněhem, lesem a prachem a potom ji z lásky trochu rozmazal palcem. Arturo si okamžitě zapsal:
Planeta působí nepravidelně, ale přitažlivě. Nutno ověřit.
Přistál na tiché louce za vesnicí.
Byl podvečer. Tráva se vlnila ve větru, v dálce stál les a nad ním se obloha pomalu měnila. Arturo si toho nejprve nevšiml, protože měl hodně práce.
Vystoupil z Brumlíku, rozložil měřicí přístroje a začal zkoumat.
Vzduch: dýchatelný, voňavý, obsahuje pyl, prach a cosi, co přístroj označil jako „neidentifikovatelná letní měkkost“.
Voda v potůčku: mokrá, studená, pohyblivá, odmítá držet tvar.
Kámen: tvrdý, mlčenlivý, pravděpodobně starý.
Sedmikráska: neúčelně krásná.
Arturo se nad posledním zápisem zarazil.
„Neúčelně krásná“ nebyla vědecká formulace. Škrtl ji a napsal:
Bílá rostlina se žlutým středem. Chová se tiše.
Pak se za ním ozvalo:
„Ty nejsi od nás.“
Arturo nadskočil, otočil se a málem upustil přístroj na měření mravenčí rozhodnosti.
Na kraji louky stála holčička.
Mohlo jí být asi osm let. Měla rozcuchané hnědé vlasy, modré šaty, v ruce proutěný košík a v košíku několik jahod, tři šišky a kámen ve tvaru srdce. Dívala se na Artura s klidem někoho, kdo sice nikdy předtím mimozemšťana neviděl, ale rozhodně se nenechá připravit o odpolední dobrodružství.
„Jsem Arturo,“ řekl mimozemšťan zdvořile. „Výzkumník z planety Luminor.“
Holčička přikývla.
„Já jsem Klárka. Sbírám jahody.“
Arturo si poznamenal:
Pozemské mládě přijímá meziplanetární setkání bez paniky. Velmi zajímavé.
Klárka přistoupila blíž.
„Co tady měříš?“
„Všechno důležité.“
„Aha. A už jsi měřil západ slunce?“
Arturo zamrkal.
„Co je západ slunce?“
Klárka se na něj podívala tak, jako by se jí právě zeptal, co je polštář, proč je med sladký nebo k čemu je smích.
„To je, když slunce večer odchází.“
Arturo okamžitě zvedl přístroj.
„Kam odchází?“
„Za obzor.“
„A co je za obzorem?“
Klárka se zamyslela.
„Další den. Asi.“
To byla odpověď, která by na Luminoru neprošla žádnou zkouškou, ale Arturovi se z nějakého důvodu zalíbila.
Klárka ukázala k lesu.
„Pojď. Teď to začne.“
Arturo chtěl nejdřív protestovat, že má přesně naplánovaný výzkum mechu a tři minuty na porovnání tvarů mraků. Jenže obloha nad lesem se právě zbarvila do světle zlaté a jeho tykadla se sama narovnala.
A tak šel.
Vyšli na malý kopec za loukou.
Byla tam lavička pod starou jabloní. Klárka se posadila, položila košík vedle sebe a ukázala Arturovi místo. Ten se posadil opatrně, protože pozemské lavičky nejsou stavěny s ohledem na čtyřruké návštěvníky z Luminoru.
Slunce se sklánělo k obzoru.
Nejdřív bylo zlaté.
Pak oranžové.
Pak se kolem něj rozlila růžová, měděná a fialová. Mraky se na okrajích rozzářily, jako by je někdo namočil do teplého světla. Tráva potemněla, ale špičky stébel ještě svítily. Les vypadal hlubší. Potok dole v údolí se zaleskl jako tenká čára roztaveného zlata.
Arturo ztichl.
Zvedl jeden přístroj.
Ten zabzučel, zachvěl se a na displeji ukázal:
PŘÍLIŠ MNOHO BARVY. UPŘESNĚTE.
Arturo zvedl druhý přístroj.
Ten naměřil teplotu, vlhkost, úhel slunce a množství prachu ve vzduchu. Pak vyplivl papírek se závěrem:
Večerní světelný jev. Trvání omezené.
Arturo se na papírek podíval.
Pak na oblohu.
Papírek měl pravdu.
A přesto se úplně mýlil.
„To není jen světelný jev,“ řekl tiše.
Klárka se usmála.
„Já vím.“
Arturo cítil v hrudi něco zvláštního. Nebylo to nebezpečné. Nebylo to nepříjemné. Ale bylo to veliké a měkké a nevešlo se to do žádné jeho přihrádky.
„Co se to se mnou děje?“ zeptal se.
„Možná se ti líbí západ slunce.“
„Líbí,“ zopakoval Arturo pomalu.
To slovo bylo zvláštní. Neznamenalo měřit. Neznamenalo vlastnit. Neznamenalo vysvětlit. Jen být u něčeho a cítit, že je dobře, že to existuje.
Slunce se dotklo obzoru.
Arturo se naklonil dopředu.
„Počkej,“ řekl. „Ono mizí.“
„Ano.“
„Ale já jsem ještě nedoměřil barvy.“
„Západ slunce na měření nečeká.“
„To je velmi nevědecké.“
„To je západ slunce.“
Když poslední kousek slunce zmizel, obloha ještě chvíli zářila. Pak barvy pomalu vybledly a na nebi se objevila první hvězda.
Arturo seděl bez hnutí.
Jeho přístroje tiše blikaly. Kufřík ležel v trávě. Brumlík čekal dole na louce. A on měl pocit, že právě objevil nejdůležitější věc na Zemi, ale vůbec nevěděl, jak ji popsat.
Do zprávy napsal:
Západ slunce: nelze uzavřít. Nutno pozorovat znovu.
Další den pozoroval znovu.
A další také.
A další.
Pokaždé si říkal, že tentokrát bude přesnější. Že zaznamená všechny odstíny, spočítá rychlost změn, určí hranici mezi oranžovou a růžovou a vypracuje závěr.
Ale pokaždé se stalo totéž.
Slunce kleslo.
Nebe se proměnilo.
Arturo ztichl.
A zápisník zůstal skoro prázdný.
Klárka se tomu nesmála. Chodila s ním na kopec každý večer. Někdy přinesla jahody, někdy chleba s máslem, někdy jen ticho. Vyprávěla Arturovi, že lidé se dívají na západy slunce z různých důvodů. Někdo proto, že je unavený. Někdo proto, že je šťastný. Někdo proto, že mu někdo chybí. A někdo jen proto, že svět je občas tak krásný, že by byla škoda se zrovna dívat jinam.
Arturo si všechno zapisoval.
Ne vždycky přesně.
Ale čím dál poctivěji.
Jednoho večera se však na obloze něco změnilo.
Slunce se sklánělo jako obvykle, ale barvy byly matné. Mraky se kupily nízko a šedě. Vzduch byl těžký. Ptáci ztichli dřív než jindy.
Arturo vytáhl přístroj.
Ten zabzučel a napsal:
ATMOSFÉRA NESTABILNÍ.
„Bude bouřka,“ řekla Klárka.
„To znamená?“
„Hromy, déšť, vítr.“
Arturo se zarazil.
„A západ slunce nebude?“
Klárka se podívala na nebe.
„Možná ne takový.“
To ho znepokojilo víc, než čekal.
Bouřka přišla rychle.
Vítr rozkýval jabloň, louka potemněla a první kapky dopadly do prachu. Klárka chtěla běžet domů, ale Arturo si všiml něčeho za lesem. Na okraji údolí se zvedal podivný stín. Nebyl to mrak. Byl to kouř.
„Tam něco hoří,“ řekl.
Klárka zbledla.
„Starý seník.“
Vítr zesílil. Pokud by se oheň rozšířil, mohl přeskočit k suché trávě a odtud k lesu. Vesnice byla ještě daleko a lidé si možná kouře v bouřce nevšimli.
Arturo popadl kufřík.
„Můj výzkum obsahuje nouzové nástroje.“
„Umíš hasit oheň?“
„Teoreticky.“
„To znamená?“
„Že přístroj tvrdí, že ano.“
Seběhli z kopce.
U starého seníku hořela střecha, kterou zřejmě zapálil blesk. Plameny zatím nebyly velké, ale vítr je trhal do stran. Arturo vytáhl modrý váleček.
„Kondenzační sběrač vlhkosti,“ řekl.
„To je co?“
„Na Luminoru se používá k vyrovnávání mraků.“
Klárka na něj zoufale pohlédla.
„Arturo.“
„Ano. Teď to zkusíme použít na déšť.“
Zvedl přístroj k obloze. Ten zabzučel, otevřel několik drobných křidélek a začal kolem sebe sbírat vlhkost. Mraky nad nimi se zatočily. Kapky, které dosud padaly řídce, najednou zhoustly. Déšť zesílil.
Jenže vítr plameny stále rozháněl.
Klárka popadla větev a začala odhazovat suchou trávu od seníku. Arturo se k ní přidal všemi čtyřmi rukama. Dvěma držel přístroj, jednou odtahoval seno a čtvrtou zapisoval:
Poznámka: Západ slunce možná není jediná důležitá pozemská věc.
„Teď si nezapisuj!“ vykřikla Klárka.
„Správná připomínka,“ řekl Arturo a schoval zápisník.
Déšť sílil. Voda stékala ze střechy, plameny prskaly a slábly. Z vesnice už běželi lidé s vědry. Společně oheň uhasili dřív, než stačil doběhnout k lesu.
Když bylo po všem, bouřka se začala vzdalovat.
Arturo stál promoklý u seníku. Tykadla mu visela dolů a z kapsy mu kapala voda. Klárka byla špinavá od bláta, ale usmívala se.
„Povedlo se,“ řekla.
Arturo přikývl.
„Země je velmi náročná planeta.“
„Ano.“
„Krásná, ale náročná.“
„Taky ano.“
A pak se za mraky objevil západ slunce.
Ne takový jako dřív.
Byl divočejší. Mezi odcházející bouřkou se obloha roztrhla a skrz trhlinu vytrysklo zlaté světlo. Mraky měly fialové spodky, oranžové okraje a uprostřed se táhla růžová čára, jako by někdo přes nebe namaloval cestu mokrým štětcem. V kalužích se odrážely plameny barev, ale tentokrát už nehořely ničím nebezpečným.
Arturo se posadil do mokré trávy.
„Tohle,“ zašeptal, „je ještě krásnější.“
Klárka se posadila vedle něj.
„Někdy je nejhezčí západ po bouřce.“
Arturo vytáhl zápisník.
Dlouho váhal.
Pak napsal:
Západ slunce po bouřce: světlo, které přišlo, když bylo třeba nejdřív pomoci. Nelze změřit. Nutno si pamatovat.
Když se jeho výprava chýlila ke konci, Brumlík začal pípat.
Byl to signál z Luminoru.
Profesor Ggramon se objevil na malé průsvitné obrazovce. Vypadal přísně, unaveně a velmi daleko.
„Výzkumníku Arturo, hlaste výsledky.“
Arturo se narovnal.
„Planeta Země má vodu, vzduch, kameny, rostliny, živočichy, počasí, vysokou míru nepravidelnosti a značné množství věcí, které se obtížně měří.“
Profesor přikývl.
„Dobře. A nejdůležitější objev?“
Arturo se podíval k obloze.
Slunce právě znovu klesalo.
„Západ slunce.“
Profesor zamrkal.
„Upřesněte.“
„Nelze.“
„Výzkumníku Arturo.“
„Je to světlo na konci dne,“ řekl Arturo pomalu. „Ale také není. Je to změna barvy atmosféry. Ale také není. Je to chvíle, kdy se všechno na okamžik zastaví a svět vypadá, jako by někomu děkoval za to, že vydržel do večera.“
Profesor Ggramon mlčel.
Na Luminoru se takové věci do zpráv obvykle nepsaly.
„Dá se to změřit?“ zeptal se po chvíli.
Arturo se usmál.
„Ne celé.“
Profesor si promnul čelo.
„Tak to nebude úplně vědecky použitelné.“
„Možná ne,“ řekl Arturo. „Ale je to důležité.“
Profesor se na něj dlouze díval.
Pak se v jeho přísné tváři objevilo cosi nepatrného. Ne přímo úsměv. Spíš prasklinka v přesnosti.
„Přivezte záznam.“
Arturo se podíval na své přístroje.
Měl barvy. Čísla. Teploty. Úhly. Vlhkost. Snímky. Jenže ani jeden záznam nebyl tím, co chtěl přivézt.
„Přivezu něco lepšího,“ řekl.
Než odletěl, Klárka mu dala malý skleněný korálek. Nebyl drahý. Našla ho kdysi u potoka. Ale když se do něj člověk podíval proti světlu, uvnitř se objevil teplý oranžový záblesk.
„Je jako malý západ slunce,“ řekla.
Arturo jí na oplátku daroval hvězdnou matici z Luminoru. Vypadala jako drobný stříbrný lístek a uměla v noci slabě svítit.
„Není to západ slunce,“ řekl. „Ale když na ni promluvíš, uloží si tvůj hlas. Pro případ, že bys chtěla někomu něco poslat daleko.“
Klárka sevřela lístek v dlani.
„Vrátíš se?“
Arturo se podíval na kopec, na jabloň, na louku a na oblohu, která už zase začínala měnit barvu.
„Musím podat zprávu.“
„To není odpověď.“
Tykadla se mu zakroutila.
„Na Luminoru bych za takovou odpověď dostal pochvalu.“
„Na Zemi ne.“
Arturo se zasmál.
„Vrátím se.“
Brumlík odstartoval při západu slunce.
Ne schválně. Nebo možná trochu schválně. Loď se zvedala z louky, motor bručel, tráva se pod ní vlnila a Klárka mávala od jabloně. Arturo seděl u okna a díval se, jak se Země pod ním barví zlatě, oranžově a růžově.
Tentokrát nezapnul přístroje.
Jen se díval.
Na Luminoru se jeho zpráva stala nejpodivnější výzkumnou zprávou roku.
Obsahovala tabulky o vodě a vzduchu, nákresy sedmikrásky, velmi nepraktický popis jahod a celou kapitolu nazvanou:
O jevu, který nelze změřit celý, ale přesto mění pozorovatele.
Profesor Ggramon ji četl třikrát.
Pak si nechal přinést skleněný korálek od Klárky. Podržel ho proti světlu luminorské lampy. Uvnitř se objevil oranžový záblesk.
Profesor dlouho mlčel.
„Zajímavé,“ řekl nakonec. „Velmi nepřesné. Ale zajímavé.“
Od té doby se na Luminoru každý večer na chvíli ztlumily měřicí přístroje. Ne všechny. To by profesor Ggramon nikdy nedovolil. Ale některé ano. Obyvatelé vycházeli před své přesné domy, dívali se na oblohu a zkoušeli si všimnout, jestli jejich vlastní západy světla také něco znamenají.
A Arturo?
Ten si do kajuty Brumlíku pověsil Klárčin korálek.
Kdykoli jím prošlo světlo, na stěně se objevil malý oranžový kruh. Nebyl to skutečný západ slunce. Ale připomínal mu louku, jabloň, promoklý seník, Klárku a planetu, kde se i věci bez přesných rozměrů mohou stát největším objevem.
Jedné noci, když Brumlík odpočíval v hangáru a Arturo už skoro spal, se skleněný korálek sám rozzářil.
Ne oranžově.
Tentokrát měl v sobě hlubokou fialovou a zlatou, přesně jako obloha po bouřce. Na stěně kajuty se z jeho světla objevila tenká mapa. Nevedla k Zemi. Vedla kolem ní, dál k malému měsíci, kde podle všech luminorských záznamů nebylo nic zvláštního.
Jenže na konci mapy stálo pozemským písmem, které Arturo neznal, ale přesto mu nějak rozuměl:
Kdo se naučí dívat na západ slunce, uvidí i světla, která se neukazují přístrojům.
Arturo se posadil.
Tykadla se mu narovnala.
„Brumlíku,“ zašeptal, „myslím, že další zpráva bude také trochu nepřesná.“
Motor lodi tiše zabručel.
Jako by se těšil.
A někde daleko, na modrozelené Zemi, právě slunce pomalu klesalo za obzor a jeden kopec s jabloní čekal, až se na něj mimozemšťan Arturo jednou vrátí.
