Kůru měl zvrásněnou jako laskavé čelo, větve rozložené do široka a korunu, která na podzim nikdy nežloutla docela obyčejně.
Místo listí z něj totiž padaly dopisy.
Ne najednou a ne pro každého. Když přišel první studenější vítr a rána začala vonět jablky a vlhkou hlínou, objevily se mezi větvemi bílé, krémové a nažloutlé obálky. Vypadaly jako listy, jen měly pečetě, stužky nebo drobné adresy psané úhledným písmem.
V domě u zahrady žila dívka Klára, která ten strom milovala odmala. Sedávala pod ním v létě se knížkou, v zimě k němu chodila poslouchat, jak větve praskají v mrazu, a na podzim čekala, komu tentokrát připadne který dopis.
Pravidlo bylo zvláštní. Kdo našel dopis spadlý k jeho nohám, směl si ho otevřít. Nebyly v nich tajné listiny ani zprávy od cizích lidí. Každý dopis obsahoval něco, co jeho nálezce právě potřeboval. Někdy radu, jindy vzpomínku, jindy nečekanou otázku.
Jednou našla sousedka Emilie dopis, v němž byla jen kresba její dávno ztraceného šicího nůžku. Díky tomu si vzpomněla, že je kdysi schovala do krabice od knoflíků, a skutečně je tam našla. Malý Matěj dostal dopis se slovy: Nejlepší skrýš není vždy ta nejhlubší, ale ta, na kterou se díváš každý den. A opravdu podle toho objevil ztracenou dřevěnou píšťalku v dutém sloupku plotu.
Klára však nikdy nedostala dopis vlastní.
Každý podzim sbírala listy-obálky, nosila je ostatním a radovala se z jejich překvapení, ale pro ni samotnou strom mlčel. Nezlobila se. Jen ji občas napadlo proč.
Jednoho roku byl podzim tišší než jindy. Dědeček, který s Klárou o stromu nejčastěji mluvil, onemocněl a zůstával většinu dní v posteli. Sedával u okna, díval se do zahrady a usmíval se, když viděl, jak se větve stromu chvějí ve větru.
„Víš,“ řekl Kláře jednou, „ten strom nepíše jen to, co lidé chtějí slyšet. Píše to, co je potřeba neztratit.“
Klára ta slova nosila v hlavě celé dny.
Pak přišel večer, kdy se zvedl prudší vítr. Zahradou létalo suché lupení z ostatních stromů, ale ten na konci pozemku šuměl jinak. Klára vyběhla ven ve svetru a šále, protože cítila, že se něco děje. Když doběhla až k jeho kmeni, z koruny se snesla jediná obálka a dopadla přímo do jejích dlaní.
Byla stará, svázaná tenkou zelenou nitkou a na přední straně stálo jen: Pro Kláru, až nastane její čas.
Srdce se jí rozbušilo. Opatrně dopis otevřela. Uvnitř nebylo nic dlouhého. Jen několik vět psaných známým rukopisem.
Milá Kláro,
jestli čteš tenhle dopis, znamená to, že strom usoudil, že už umíš nést slova dál. Kdysi jsem od něj dostal zprávu i já. Stálo v ní, že jednou přijde někdo, kdo nebude jen sběračem dopisů, ale jejich opatrovníkem. Myslím, že jsi to ty.
Dívej se pozorně. Ne všechny dopisy mají být hned otevřeny. Některé mají být doručeny tam, kam je vítr donést neumí.
Dědeček.
Kláře se zaleskly oči. Dopis několikrát přečetla a opřela se čelem o kmen stromu. Měla pocit, že cítí slabé teplo, které z něj proudí.
Druhý den se dědečkovi trochu ulevilo a Klára mu o dopise pověděla. On se jen usmál, jako by čekal právě na tohle.
Od té chvíle začala strom vnímat jinak. Už to nebyl jen podivuhodný strom na konci zahrady. Byl to tichý pošťák mezi tím, co bylo, co je a co teprve přijde. Klára si začala všímat, že některé obálky nesou jména lidí, kteří v okolí už dávno nebydleli. Jiné neměly adresu žádnou, jen drobnou značku, hvězdu, klíč nebo kapku deště.
Jednoho chladného rána našla mezi kořeny tři takové dopisy. Jeden se znakem hvězdy, druhý s klíčem a třetí s kapkou. Když je vzala do ruky, všechny byly podivně teplé, jako by je strom pustil právě pro nějakou cestu.
Klára vzhlédla do větví. Vítr zafoukal a koruna tiše zašuměla, skoro jako by jí odpovídala.
A ona najednou věděla, že příští podzim už nebude jen čekat, co komu spadne k nohám. Možná bude muset vyjít za plot, přes louku a ještě dál, aby ty zvláštní dopisy donesla tam, kam patří.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
