Schovával si vzpomínky.
První našel náhodou. Ležela pod lavičkou na kraji lesa a vypadala jako malá modrá jiskra. Když se jí dotkl čumáčkem, ucítil vůni nových pastelek, svačiny zabalené do papíru a trochu strachu z prvního dne ve škole. Hubert rychle pochopil, že někomu musela vypadnout.
„To se přece nemá válet v mokrém listí,“ zamumlal a odnesl ji domů.
Brzy začal nacházet další. Jedna chutnala po malinách a připomínala prázdniny u babičky, jiná v sobě měla smích při první jízdě na kole a další tiše voněla srstí starého psa, kterého měl někdo kdysi moc rád. Hubert je ukládal do suchého koutku svého pelíšku a říkal si, že se v zimě budou hodit.
„K čemu?“ divila se veverka Anežka. „Vzpomínku přece nesníš.“
„To ne,“ odpověděl Hubert. „Ale když je venku dlouho tma, člověk se může zahřát i něčím jiným než jídlem.“
Jednoho odpoledne našel pod stromem vzpomínku, která se mu nelíbila. Byla šedá, těžká a studená. Když se jí dotkl, uslyšel tlumený pláč a ucítil pach nemocniční chodby. Chtěl ji nechat ležet, jenže po několika krocích se zastavil. Připadalo mu nespravedlivé, že by si schovával jen hezké věci a ty smutné nechal v dešti.
Odnesl ji tedy také.
Když přišla zima, Hubert se uložil do pelíšku a začal si své vzpomínky prohlížet. Jedna ho rozesmála, jiná ho uklidnila a další mu připomněla, že někdo kdysi uměl být šťastný jen proto, že seděl na schodech a jedl jablko.
Pak přišla na řadu ta šedá.
Hubert chvíli váhal, ale nakonec ji otevřel.
Viděl starou paní, která seděla u postele a držela někoho za ruku. Byla smutná, ale ne sama. V tom obrazu nebyla jen bolest. Byla tam také blízkost, věrnost a tiché rozhodnutí zůstat, dokud to bude třeba.
Hubert si tehdy uvědomil, že některé vzpomínky nejsou krásné proto, že jsou veselé. Jsou krásné proto, že dokazují, že jsme někoho milovali natolik, že jsme s ním zůstali i ve chvíli, kdy bylo těžko.
Když na jaře roztál sníh, Hubert začal vzpomínky vracet. Nosil je k cestě a pozoroval kolemjdoucí. Kdykoli některá z nich poblíž člověka zazářila, položil ji před něj.
Lidé se skláněli, někdy se usmáli, jindy se jim na chvíli zaleskly oči. Nikdo netušil, že jim jejich vlastní příběhy vrací malý ježek.
A Hubert pochopil ještě něco. Vzpomínky nejsou poklad proto, že je můžeme schovat. Jsou poklad proto, že nám připomínají, kým jsme byli, koho jsme milovali a co už jsme dokázali unést.
Od té doby si na zimu schovával jen několik těch, které nikdo nehledal. O ostatní se staral tak dlouho, dokud nenašly cestu domů.
A když někdy našel vzpomínku opravdu těžkou, už ji nenechával ležet v listí. Věděl, že i smutek potřebuje bezpečné místo, než se promění v něco, s čím se dá žít.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
