Z potoka zmizel led, na loukách se objevily první petrklíče, břízy se zazelenaly tak jemně, že vypadaly, jako by si oblékly nové šaty jen z lehkého světla, a ve vzduchu bylo najednou cítit všechno možné: mokrou hlínu, mízu, čerstvé listí, květy, mech a slunce, které už nehřálo zimním příslibem, ale opravdově.
Jen srneček Jiřík se na příchod jara netěšil tak jako ostatní.
Ne že by neměl rád zelené stráně, mladou trávu a teplý vítr. To všechno měl rád moc. Jenže s prvním rozkvetlým lískovým keřem přišlo i něco jiného.
Kýchání.
Ne malé, slušné, nenápadné kýchání, jaké člověk nebo srneček občas pošle do světa a hned na něj zapomene.
Jiřík kýchal pořádně.
Kýchal ráno, když vyšel z houští.
Kýchal na louce.
Kýchal v lese.
Kýchal u potoka.
A když byl opravdu špatný den, kýchal dokonce i ze spaní, což bylo zvlášť nepříjemné, protože člověk se pak probudí s pocitem, že ho zevnitř vylekal vlastní nos.
„Kých!“ ozývalo se z paseky.
„Kýchááách!“ ozývalo se od kapradin.
„Kých, kých, kých!“ neslo se pod mladými buky, až se sýkorky lekaly a občas přelétly o strom vedle, protože měly pocit, že se v lese děje cosi nečekaně dramatického.
Jiříka z toho nejvíc trápily dvě věci.
Za prvé ho svědil nos tak strašlivě, že měl občas chuť strčit čenich do studené vody a vytáhnout ho až na podzim.
A za druhé mu bylo trochu líto, že právě v době, kdy všichni mluvili o tom, jak je jaro nejkrásnější část roku, on vypadal, jako by se s ním dostal do tichého, ale vytrvalého sporu.
Na jaře se totiž v lese konala i malá slavnost prvních květů. Scházely se na ní srnky, zajíci, ježci, veverky, někdy i lišky, pokud měly dobrou náladu a nikdo je příliš neprovokoval, a všichni společně vítali novou sezónu. Letos se slavnost konala na Zvonkové louce, kde už rozkvétaly modré zvonky a bílé sasanky.
Jiřík se moc snažil, aby tam vypadal důstojně.
Maminka mu uhladila srst na čele, řekla mu, že bude určitě krásný den, a tatínek ho po cestě povzbuzoval, že když se bude držet u lesa, kde je stínu víc, třeba to jeho nos zvládne.
Jiřík šel statečně.
Prvních pár minut to opravdu vypadalo nadějně. Pozdravil zajíčka Oskara, usmál se na veverku Rózu a dokonce se mu podařilo obdivně pokývat hlavou nad věncem z petrklíčů, který měla na hlavě malá srnka Běla.
Pak ale vítr foukl přes louku.
Ne silně. Jen tak po jarnu, lehce, skoro vesele.
Jenže s sebou přinesl oblak pylu z rozkvetlých trav a květin.
Jiříkovi se rozšířily oči.
Nos se mu zachvěl.
A pak přišlo kýchání tak veliké, že z blízkého trsu sedmikrásek vzlétli tři motýli najednou, protože nabyli dojmu, že louka právě odstartovala.
„KÝCHÁÁÁÁCH!“
Zvonky se rozechvěly.
Věneček srnce Běle sklouzl k jednomu uchu.
A zajíček Oskar, který zrovna nesl talířek s mladým jetelíkem, si ho nešťastně vysypal na tlapky.
Nikdo se Jiříkovi neposmíval zle. To ne. Většina zvířat byla laskavá. Jenže i laskavé pohledy někdy bolí, když člověk nechce být politován.
„Chudáček Jiřík,“ řekla ježčí teta Milena.
„To bude tím pylem,“ vzdychla srnka Běla.
„Jaro s ním letos trochu cloumá,“ poznamenal strakapoud, který se ve všem vyjadřoval tak, jako by komentoval počasí.
Jiřík zrudl až pod srstí, utekl z louky a schoval se do stínu pod starou vrbou u potoka.
Tam si sedl, oči mu slzely, nos ho pálil a v hrudi měl takový ten smutný uzel, který se objeví, když si člověk začne myslet, že je nějak špatně postavený pro svět, který ostatním připadá docela jednoduchý.
„Tak co, jaro tě zase porazilo?“
Jiřík sebou trhl. Na balvanu nad ním seděl jezevec Hugo. Byl to starý lesní samotář, který se tvářil přísněji, než ve skutečnosti býval. Ve skutečnosti měl jen hluboký hlas a rád nechával ostatní chvíli tápat, než jim prozradil, že je vlastně na jejich straně.
Jiřík si otřel čumáček.
„Myslím, že jaro se mnou nechce kamarádit.“
Hugo si odfrkl.
„To je hloupost. Jaro se neumí s nikým kamarádit ani hádat. Jaro prostě kvete a fouká.“
„No právě,“ povzdechl si Jiřík. „A já proti tomu pořád kýchám.“
Hugo se na něj chvíli díval, pak slezl z balvanu a posadil se vedle něj.
„Víš, co si myslím?“
„Že jsem přecitlivělý?“
„Ne. Myslím si, že tvůj nos slyší jaro až moc nahlas.“
Jiřík zamrkal.
„To se dá slyšet nosem?“
„V lese se dá skoro všechno dělat trochu jinak,“ odpověděl Hugo. „A jestli chceš moji radu, zajdi za starou srnou Rozárkou z Mlžného palouku. Ta rozumí bylinám, pachu květů i všem potížím, které se tváří jako maličkosti, ale ve skutečnosti umějí pěkně potrápit.“
Jiřík o staré Rozárce slyšel. Bydlela v koutě lesa, kam se po ránu scházela mlha a kde vždycky voněl jitrocel, mateřídouška a něco jemně hořkého, co nikdo neuměl pojmenovat, ale všichni tvrdili, že to působí na všechno možné.
Rozhodl se tedy, že tam půjde.
Mlžný palouk nebyl daleko, jen se k němu muselo přejít přes úzkou pěšinku pod břízami, potom kolem starého pařezu, kde bydlela rodina čmeláků, a nakonec přes malý potůček, nad nímž se skláněly vrbové proutky jako zelené záclony.
Rozárka seděla před svou chaloupkou z větví a mechu a sušila na slunci hrst bílých květů.
Byla to štíhlá srna s klidnýma očima, v nichž se dalo najít tolik pokoje, že člověk nebo srneček už při prvním pohledu trochu zpomalil dech.
„Tak ty jsi Jiřík,“ řekla, sotva se přiblížil. „Cítím tě už od bříz. A také cítím tři druhy pylu, dva druhy trávy a jedno hodně nešťastné kýchání.“
Jiřík se zastyděl.
„Ano. To jsem asi já.“
Rozárka se usmála.
„Pojď blíž. Kdo se umí stydět za vlastní nos, ten si zaslouží aspoň šálek jitrocelového odvaru.“
Jiřík si sedl před chaloupku a vypil teplý bylinkový nápoj, který chutnal trochu po louce, trochu po dešti a trochu tak, jako by se člověku někdo snažil poškrábat v krku na správném místě.
Rozárka ho vyslechla od začátku do konce.
O slavnosti na louce.
O kýchání.
O slzících očích.
O tom, že má pocit, jako by pro něj jaro bylo krásné jen napůl, protože druhou polovinu času bojuje s vlastním nosem.
Když domluvil, Rozárka chvilku mlčela a pak řekla:
„Existují zvířata, která vnímají svět hlavně očima. Jiná ušima. Jiná tlapkami. A některá nosem. Ty jsi zřejmě dostal nos, který se raduje i trápí silněji než ostatní.“
„To není moc užitečný dar,“ zabručel Jiřík.
„Někdy dary nejdřív otravují a teprve pak ukážou, k čemu jsou,“ odpověděla Rozárka. „Ale tvému nosu trochu pomůžeme.“
Přinesla mu měkký šátek utkaný z jemných kopřivových vláken, do nichž vplétla sušenou mátu, jitrocel a pár lístků meduňky.
„To si zavážeš lehce přes čumáček, když bude pylu moc. A ráno budeš pít odvar z jitrocele a bezových květů. Nepřestaneš kýchat úplně, ale nebude to s tebou tak cloumat.“
Jiřík si šátek opatrně přiložil k nosu. Voněl chladivě a mile, jako stinná část louky po ránu.
„A to stačí?“
Rozárka se zadívala někam za něj, k hraně lesa.
„Možná ne. Protože někteří tvorové se neuzdraví jen bylinkou. Někteří potřebují ještě objevit, že svět nemusí milovat stejným způsobem jako ostatní.“
„Tomu nerozumím.“
„To nevadí,“ řekla Rozárka. „Zatím si zapamatuj hlavně dvě věci. Za prvé: nejsi pokažený. A za druhé: až příště přijde velké kýchání, neutíkej před ním. Zkus se podívat, kam tě dovede.“
Jiřík cestou domů přemýšlel, co to znamená. Připadalo mu to trochu záhadné, ale od Rozárky by čekal méně jen ten, kdo ji vůbec neznal.
První dny šátek opravdu pomáhal.
Jiříkovi bylo lépe. Pořád kýchal, ano. Ale už ne tak divoce. Oči ho nepálily tolik a najednou dokázal vydržet na louce déle, aniž by měl pocit, že mu někdo nacpal do čumáčku půlku rozkvetlé stráně.
Začal si také všímat věcí, které předtím v jarním rozruchu přehlížel.
Kde je vzduch jemnější.
Kudy fouká vítr tak, že nese méně pylu.
Ve které části lesa kvete nejdřív podběl a kde se naopak drží stín a klid.
Zjistil, že jaro není jen jedna velká voňavá vlna, ale celé království drobných rozdílů. Tiché kouty pod smrčky. Vlídné meze. Chladivé mokřinky. Pěšiny, kde šeřík voněl až příliš, a jiné, kde převládala čistá vůně trávy.
A čím víc si toho všímal, tím víc mu docházelo, že jeho trápení mu vlastně odhaluje svět podrobněji, než kdyby se lesem jen tak bezstarostně proběhl.
Jednou odpoledne se vracel z paseky s hrstkou čerstvého jitrocele pro Rozárku. Bylo krásně, ale i větrno. Na kraji louky odkvetly pampelišky a čekaly, až si je vítr rozehraje po svém.
Jiřík cítil, že se blíží další záchvat kýchání.
Nejdřív jemné zašimrání.
Pak silnější.
Pak už bylo jasné, že tentokrát to nebude žádné malé „kych“.
Vzpomněl si na Rozárčina slova.
A neutekl.
Zůstal stát.
Nadechl se.
Oči se mu přivřely.
A pak to přišlo.
„KÝCHÁÁÁCH!“
Bylo to kýchání pořádné, silné, takové, které má svůj vlastní názor na svět.
Jenže tentokrát se s ním stalo něco zvláštního.
Oblak pampeliškového chmýří, který ležel dosud těžce v trávě, se jeho kýchnutím zvedl do vzduchu. Ne rozcuchaně. Ne bezhlavě. Rozletěl se v jednom dlouhém zlatobílém proudu přes louku, mezi dva jalovce a dál k zarostlému svahu, kam se obvykle nechodilo, protože vypadal, že tam kromě kamenů nic zajímavého není.
Jiřík zůstal stát a mžoural za letícími semínky.
Pak si všiml, že se na svahu něco změnilo.
V trávě, kde předtím nic neviděl, se otevřela úzká pěšinka.
Byla sotva znatelná, ale vedla dál, za svah, mezi vysoké stvoly a do míst, která najednou voněla ne tak sladce a ostře jako jarní louka, nýbrž jemněji, chladněji, skoro stříbrně.
Jiřík zaváhal jen krátce.
Pak se vydal po pěšině.
Za svahem našel místo, které v lese dosud neviděl.
Byla to skrytá loučka, malá a chráněná ze tří stran břízami a skalou. Rostly tam květiny, ale jinak než na otevřené louce. Nebyly křiklavé ani prudce voňavé. Kvetly tiše. Bílé zvonky, bledé fialky, stříbrolistý jitrocel, mateřídouška tak jemná, že ji vítr skoro nerozvlnil, a drobný heřmánek, který voněl jako odpoledne po dešti.
Vzduch tu byl lehký.
Měkčí.
Jiřík se zhluboka nadechl.
A poprvé po mnoha dnech ho v nose nezašimralo.
Sedl si do trávy, zavřel oči a jen tak chvíli poslouchal bzukot včel v dálce, kapky vody stékající po kameni a tiché šustění listů.
Bylo mu tam dobře.
Tak dobře, až se mu skoro chtělo plakat, jenže tentokrát ne kvůli pylu.
Večer mu Rozárka vysvětlila, že našel Tichokvětou loučku, o níž se v lese mluví jen šeptem.
„Ukáže se jen tomu, kdo jde za větrem jinak než ostatní,“ řekla. „A někdy i tomu, kdo své trápení přestane jen nenávidět a začne mu trochu naslouchat.“
„Takže ji otevřelo moje kýchnutí?“
Rozárka se pousmála.
„Možná. A možná tvůj nos jen věděl, kam je třeba poslat semínka.“
Od té doby se Jiřík změnil.
Ne v tom, že by senná rýma zmizela. Kdepak. Jaro se s ním dál občas přelo o nos, oči i trpělivost. Jiřík kýchal pořád, a když rozkvetly trávy naplno, bývaly dny, kdy se zase raději držel ve stínu a nosil Rozárčin bylinkový šátek.
Jenže už si nepřipadal méněcenný.
Znal své cesty.
Věděl, kde je v lese klidnější vzduch.
Věděl, kdy se schovat pod břízy a kdy raději nejít přes vysokou louku.
A hlavně objevil Tichokvětou loučku, kam začal vodit i ostatní, když někoho bolela hlava z příliš ostré vůně květů, když chtěl někdo ticho, nebo když se malému zajíčkovi nechtělo na hlučnou slavnost a měl pocit, že je na to příliš citlivý.
Jednou tam dovedl i srnku Bělu, která tvrdila, že ji z velké jarní louky rozbolely uši, i když to znělo jako výmysl. Ale na Tichokvěté loučce seděla dlouho, spokojeně a bez vysvětlování, takže Jiřík se raději neptal.
Když přišla příští slavnost prvních květů, Jiřík na ni šel znovu.
Měl na čumáčku lehký bylinkový šátek, v kapse několik lístků jitrocele a v očích víc klidu než loni.
Ano, kýchnul. Dokonce třikrát.
Ale tentokrát se po třetím kýchnutí jen otřepal, trochu se zasmál a řekl:
„Promiňte. To byl jen můj jarní názor.“
Zajíček Oskar se rozesmál první.
Pak i ostatní.
A smáli se s ním, ne jemu.
Jiřík si uvědomil, že jaro možná nikdy nebude jeho nejjednodušší část roku, ale to ještě neznamená, že mu nemůže patřit.
K večeru, když se vracel lesem domů, se zastavil na Tichokvěté loučce. Slunce už klesalo, tráva stříbřitěla a ve vzduchu se nesla jemná vůně heřmánku. Jiřík se posadil na kámen a chvíli jen dýchal.
Pak si všiml něčeho zvláštního.
Na druhém konci loučky, za kamenem porostlým mechem, kde podle všeho žádná cesta nevedla, se ve vzduchu vznášelo několik semínek pampelišky. Netančila nahodile. Točila se v malém kroužku, jako by na něco čekala.
A mezi nimi se pomalu rýsoval další úzký průchod.
Ne na loučku.
Ještě dál.
Za břízy.
Za skálu.
Do míst, odkud se linula neznámá vůně — chladivá, medová, a přece skoro mořská.
Jiřík natáhl krk.
Na okamžik měl pocit, že tam v dálce zahlédl bílý sad v lehké mlze a mezi stromy něco jako třpytivý potůček.
Pak vítr zafoukal a obraz zmizel.
Zůstala jen Tichokvětá loučka, večer a pár semínek, která dopadla do trávy.
Jiřík se ani nepohnul.
Jen se pomalu usmál.
Protože poprvé ho napadlo, že jeho nos mu možná nepřináší jen nepříjemnosti.
Možná mu občas ukazuje i cesty, které jiní necítí.
A jestli je to pravda, pak se jednou na tu druhou pěšinu určitě vydá.
Jen asi ne zrovna v době, kdy kvete půlka lesa naráz.
