Jednoho podzimního večera dorazil do hostince Na Třech komínech. Bylo tam teplo, voněla pečeně a hostinský se usmíval přesně tím způsobem, který člověka uklidní a zároveň by ho měl trochu varovat.
Pocestný si objednal polévku, kus chleba a kout na přespání. Když dojedl, vytáhl z rance obyčejný bílý ubrousek, rozložil ho na stůl a řekl:
„Ubrousku, prostři se.“
Hostinec oněměl. Na ubrousku se během chvilky objevila pečená husa, knedlíky, koláče, sýry, kompot, víno a malá miska okurek, jako by kouzlo chtělo ukázat, že myslí i na drobnosti.
Hostinskému se rozzářily oči. Takový předmět ještě neviděl. A protože byl jedním z těch lidí, kteří si o cizím majetku rychle myslí, že by mu slušel víc, rozhodl se, že ubrousek v noci vymění za obyčejný.
Ráno pocestný odešel s falešným ubrouskem a přišel o kouzlo.
Jenže protože byl slušný a pomohl ten večer v lese třem starým mužíkům, potkal je znovu. Když jim vyprávěl, co se stalo, dali mu druhý dar: oslíka, který po správném oslovení sypal zlaté dukáty.
„Jen pozor,“ řekl nejmenší z mužíků. „Lidé, kteří kradou, si myslí, že kouzlo je věc. Ale kouzlo je taky způsob, jakým se k němu člověk chová.“
Pocestný poděkoval a vydal se znovu do hostince Na Třech komínech. Hostinský se usmíval ještě vlídněji než minule.
Dukátový oslíček se mu zalíbil okamžitě. V noci ho opět vyměnil.
Pocestný se druhý den tvářil klidně, ale uvnitř už klidný nebyl ani trochu. Třetího večera znovu našel v lese stejné mužiky.
„Tentokrát,“ řekl nejstarší, „už víme, co potřebuješ.“
Dali mu obyčejný pytel. Vypadal tak obyčejně, až byl skoro podezřelý. Hrubá látka, provaz přes rameno, nic zvláštního.
„A co ten dělá?“ zeptal se pocestný.
Nejmenší mužík se usmál. „Je to bezpečnostní pojistka.“
„To zní málo pohádkově.“
„Počkej si.“
Poučili ho, že až bude potřeba, má říct:
„Obušku, z pytle ven!“
A když bude chtít všechno zastavit, má říct:
„Obušku, dost!“
Pocestný se usmál. To už mu bylo nějak povědomé. Kouzelné věci zjevně milují přesné pokyny.
Vrátil se potřetí do hostince Na Třech komínech. Hostinský se tvářil, že má svého hosta upřímně rád, a přitom už v hlavě měřil nový pytel očima zloděje.
K večeru se pocestný natáhl na lavici a nechal pytel u postele. Hostinský čekal, až se rozhostí ticho. Pak tiše vklouzl do světnice, vzal pytel a chtěl nahradit ho jiným.
Jenže sotva se pytle dotkl, ozvalo se z temnoty klidné:
„Obušku, z pytle ven.“
Z pytle vyskočil dřevěný obušek. Nebyl obrovský ani děsivý. Ale byl odhodlaný. A co víc, zjevně měl velmi silné morální přesvědčení.
Začal hostinského bít.
Nebyl to výprask krutý, spíš přesný a důsledný. Na záda za krádež. Na bok za chamtivost. Na lýtko za druhou výměnu. A jednou zlehka přes kapsu za to, že ještě pořád schovával cizí ubrousek i oslíka ve skladu za sudy.
„Au!“ křičel hostinský.
„Pomoc!“
„Dostanu rozum!“
„Já vrátím i marmeládu, co není moje!“
Pocestný počkal přesně tak dlouho, jak považoval za spravedlivé, a pak řekl:
„Obušku, dost!“
Obušek poslušně skočil zpět do pytle.
Hostinský ležel na zemi, vlasy v prachu, čepici pod lavicí a svědomí rozlámané o něco víc než hrdost. Pocestný mu klidně oznámil, že si přišel pro svůj kouzelný ubrousek i oslíka.
Hostinský všechno vrátil. Nejen to. Přidal i tři stříbrné lžíce, cizí hrníček a jednu modrou stuhu, kterou kdysi schoval obchodníkovi s galanterií. Obušek zjevně otevřel i tajnější sklady.
Ráno si pocestný sbalil věci a chystal se odejít. Hostinský za ním přiběhl.
„Počkejte!“
Pocestný se otočil.
„Ten obušek… vezmete si ho?“
„Ano.“
Hostinský zbledl. „A… mohl byste… ho nechat někde daleko?“
Pocestný se usmál. „To záleží na tom, jak se budeš chovat.“
Od té doby se v hostinci Na Třech komínech přestalo ztrácet. Hostinský byl tak poctivý, až to hosty dojímalo. Někteří tvrdili, že se změnil k lepšímu z vnitřního rozhodnutí. Jiní, že pokaždé, když šel kolem pytle s moukou, slyšel v něm podivné dřevěné zakašlání.
Pocestný pokračoval dál světem. Ubrousek mu prostíral, oslíček sypal dukáty, ale ne víc, než bylo potřeba, a obušek zůstával v pytli jako tichá připomínka, že některé věci se nemají krást ani „jen malinko“.
Jenže jednou večer, když pocestný přespával pod starou hrušní, uslyšel z pytle podivné klepnutí. Pak druhé.
Když pytel otevřel, obušek tam neležel klidně jako jindy. Byl natočený směrem ke dnu pytle, kde se ve švu objevila úzká škvíra. Z ní prosvítalo zelené světlo a bylo slyšet slaboučké pískání, jako když někdo hluboko pod zemí vaří vodu nebo volá o pomoc přes trubku.
Pocestný položil ruku na látku.
A obušek se tiše pohnul, jako by říkal:
Tentokrát už nepůjde o hostinského.
