O půlnoci se perníkové srdce postavilo. Pak koník. Pak hvězda. Všechny seskočily z plechu a vyběhly zadními dveřmi.
Bonifác je sledoval. Srdíčko zamířilo k nemocnici. Koník k domu starého pána. Hvězda k ženě, která pracovala do noci. Perníčky se samy rozdávaly lidem, kteří potřebovali trochu radosti.
Bonifác byl dojatý. Další noc šel s nimi. Zpočátku si myslel, že pozná, kdo „potřebuje“ perník. Mýlil se. Jednou chtěl jednoho člověka přeskočit. „Ten vypadá úplně v pořádku.“
Perníkové srdce však šlo dovnitř. Za oknem seděl muž sám. Bonifác pochopil, že smutek není vždy vidět. Od té doby pekl o několik plechů víc. Neptal se, proč perníčky chodí právě tam, kam chodí. Jen jim dával dost polevy.
Jednoho rána našel před pekárnou malý balíček. Uvnitř byl dětský obrázek perníkového srdce a slovo: DĚKUJI. Bonifác si ho pověsil nad pec. Postupně přibyly další. Dopis od nemocné holčičky. Kartička od starého pána. Jedna věta od člověka, který napsal jen: „Včera to přišlo přesně ve chvíli, kdy jsem potřeboval něco malého dobrého.“
Bonifác pochopil, že člověk nemusí dělat velké věci, aby někomu změnil den. Někdy stačí perník. Jindy úsměv. Jindy chvíle pozornosti.
Perníčky dál utíkaly z pekárny. Bonifác už je nikdy nezastavoval. Jen každý večer před zavírací dobou položil na pult pár navíc. „Pro jistotu,“ říkal.
A když se někdo ptal, proč peče víc, než prodá, Bonifác se usmál. „Některé věci se nepečou na prodej.“
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
