Jen tenhle zůstal. „Pusť se,“ řekl Matouš. List zašustil. „Nemůžu.“ Matouš překvapeně couvl.
„Ty mluvíš?“
„Jen když je potřeba.“
List vysvětlil, že kdysi něco slíbil stromu. Dokud slib nesplní, nesmí spadnout.
„Co jsi slíbil?“
„Zapomněl jsem.“
To byl problém. Zima čekala za kopcem a poslední list stále držel podzim. Matouš začal pátrat. Ptal se stromu. Větru. Veverky. Nikdo nevěděl. Pak našel pod dubem malého kosa s poraněným křídlem. List se zachvěl.
„Už si vzpomínám.“
Na jaře pod ním bylo ptačí hnízdo. List slíbil, že bude mláďata chránit před prudkým sluncem, dokud neodletí. Jedno z nich však nikdy neodletělo. Matouš se začal o kosa starat. Nosil mu jídlo. Chránil ho před kočkou. Pomáhal mu posilovat křídlo.
Dny byly stále chladnější. Pak jednoho rána kos vzlétl. Zakroužil kolem dubu a zmizel nad lesem. List zašustil.
„Teď.“ Pustil se. Matouš ho chytil. V tu chvíli začalo sněžit. Podzim skončil. Matouš si list odnesl domů a vložil ho do knihy. Na jaře byl stále zlatý.
Připomínal mu něco důležitého. Slib není těžký proto, že ho vyslovíme. Je těžký proto, že může trvat déle, než čekáme. Ale pokud na něm záleží někomu druhému, má smysl ho splnit.
Matouš se od té doby naučil slibovat opatrněji. A když už něco slíbil, snažil se na to nezapomenout. Poslední list podzimu si nechal mezi stránkami. Ne jako kouzelný předmět. Jako připomínku. Že některé věci je dobré dotáhnout do konce, i když mezitím opadá skoro celý strom.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
