Jednou zazvonil pro holčičku po těžkém dni ve škole. Za bránou na ni čekal teplý pudink. Jindy pro unaveného pošťáka. Dostal horkou čokoládu. Pro starého pána po hádce se synem byl připraven jablečný závin.
O bránu se starala paní Meluzína. „Sladké nespraví všechno,“ říkávala. „Ale někdy připomene, že svět není jen hořký.“
Jednoho dne zvonek zazvonil. Před bránou nikdo nestál. Meluzína vyšla ven. Prázdno. Zvonek zazvonil znovu. Tentokrát si všimla, že se naklání dovnitř. Šla zahradou. U čokoládové fontány nic. Pod marcipánovým stromem nic.
Pak pochopila. Zvonek zvonil kvůli ní. Meluzína se posadila. Celé roky pomáhala ostatním. Nevšimla si, že je sama unavená. Připravila si talíř s obyčejným chlebem, máslem a medem. Přesně takový, jaký jí dělávala maminka.
Seděla u brány a jedla pomalu. Poprvé po dlouhé době nic neřešila. Zvonek utichl. Meluzína se usmála.
Od té chvíle dávala pozor nejen na lidi, kteří přicházeli pro útěchu, ale také na sebe. Pochopila, že ten, kdo pečuje o druhé, není bezedný džbán. I on potřebuje někdy doplnit. A tak jednou za týden zavřela bránu, udělala si čaj a nechala svět chvíli čekat. Kupodivu se nic nezhroutilo.
Naopak. Když znovu otevřela, měla více trpělivosti, více chuti a více laskavosti. A zvonek od té doby cinkal o něco jemněji. Jako by i on věděl, že sladké pohlazení se nemá rozdávat jen ostatním.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
