Jeroným byl kocour s mimořádným talentem. Uměl spát úplně všude. Na skříni. V umyvadle. V krabici o polovinu menší než on. Na novinách, které někdo právě četl. Jen ve své posteli ne. Byla krásná. Měkká. S polštářkem. Jeroným ji ignoroval. Jednoho rána byla pryč. Na podlaze zůstal lístek: „Když mě nepotřebuješ, najdu někoho, kdo ano.“
Jeroným se urazil. „Postele přece neodcházejí.“
Tahle ano. Našel ji u ježka. „Je skvělá,“ řekl ježek.
Pak u starého psa. Pak u kočky s koťaty. Všude byla užitečná. Jeroným začal být žárlivý. „Je moje.“ Postel zavrzala. „A používal jsi mě?“ Jeroným neměl odpověď. Nakonec se omluvil. „Nevěděl jsem, že si tě nevážím.“
Postel se vrátila. Jeroným v ní první noc spal. Byla skutečně pohodlná. Od té doby v ní spal častěji. Ne pořád. Občas stále usnul v krabici. Byl to koneckonců kocour. Ale naučil se jednu věc: něco nemusíme ztratit schválně, aby nám došlo, jak moc jsme si toho nevšímali.
A postel? Ta už nikdy neodešla. Jen občas významně zavrzala, když Jeroným třetí noc po sobě spal v košíku na prádlo.
CHCEŠ JEŠTĚ JEDNU POHÁDKU?








