Paní Zima byla velmi pořádná. Měla skříň na sníh. Krabici na rampouchy. Šuplík na severní vítr. Jednoho listopadového rána ale zvolala: „Kde je mráz?“ Nebyl nikde. Bez něj byl listopad podezřele teplý.
Ježci nevěděli, jestli mají spát. Rybníky zůstávaly tekuté. Děti marně čekaly na první křupání trávy. Paní Zima hledala všude. Pod postelí. Ve sklepě. V mracích. Nakonec našla malý studený kufřík u paní Podzimní.
„Ty máš můj mráz!“
Podzimní se zarazila „Ty jsi ho tu nechala minulý rok.“
Obě se chvíli hádaly. Pak se začaly smát. Paní Zima kufřík otevřela. Mráz vyletěl ven. Pokrýval trávu jinovatkou, foukal do louží a kreslil na okna. „Pomalu!“ křičela Zima. Mráz se zastyděl. Celý rok čekal. Chtěl všechno dohnat najednou. Paní Zima ho uklidnila. „Každá věc má svůj čas.“
Od té doby si vedla seznam. A mráz se naučil, že nemusí zamrznout celý svět během jednoho rána. Někdy stačí první tenká jinovatka.
CHCEŠ JEŠTĚ JEDNU POHÁDKU?








