Matěj měl žluté holínky. Každé ráno byly mokré. „Kdo v nich chodí ven?“ ptal se. Nikdo. Jednou zůstal vzhůru. O půlnoci se holínky postavily. Jedna vedle druhé. A odešly.
Matěj běžel za nimi v ponožkách. Holínky skákaly do kaluží. Čvacht. Čvacht. Pak dorazily k jedné velké louži. Skočily dovnitř. Zmizely. Matěj je následoval. Propadl se do podivného vodního světa. Pod kaluží byla ulice. Domy. Lidé v pláštěnkách. Všude pršelo směrem nahoru.
Holínky patřily kdysi chlapci z tohoto světa. „Tak proto chodíte domů,“ pochopil Matěj. Holínky stály tiše. Jejich původní majitel vyrostl a už je nepotřeboval. Ale holínky se stále vracely navštívit staré místo.
Matěj jim slíbil, že je nebude zamykat. Jednou za čas je nechal jít. A ony se vždycky vrátily. Matěj pochopil, že věci mohou mít minulost stejně jako lidé. A že když něco získáme, neznamená to, že musíme vymazat všechno, co bylo před námi.
CHCEŠ JEŠTĚ JEDNU POHÁDKU?







