Matěj znal město po tmě lépe než kdokoli jiný. Každý večer procházel ulicemi a rozsvěcel lucerny. Jedna. Druhá. Třetí.
Jednou v husté listopadové mlze spatřil světlo za posledním domem. „Tam žádná lucerna není.“ Přesto šel blíž. Byla tam. Stará, mosazná a rozsvícená. Za ní další. Lucerny vedly do pole. Matěj je následoval. Cesta končila u malého domu, který na mapě neexistoval.
Zaklepal. Otevřela stará paní. „Čekala jsem na vás.“
„Na mě?“
„Na lampáře.“
Uvnitř domu seděli lidé, kteří zabloudili. Ne v lese. V životě. Muž, který nevěděl, zda odejít z práce. Dívka, která se bála vrátit domů po hádce. Starý pán, který nevěděl, co dělat po smrti ženy. „Co s nimi mám dělat?“ zeptal se Matěj.
Paní odpověděla: „Nic. Jen jim rozsviť cestu zpět.“
Matěj pochopil. Lucerny neukazovaly, kam mají jít. Jen jim pomáhaly vidět další krok. Každého dovedl k prvnímu světlu. Dál už šli sami.
Když se vrátil do města, dům zmizel. Ale občas se v mlze objevila nová lucerna. Matěj už se nedivil. Věděl, že některé cesty neexistují na mapách. A že někdy člověk nepotřebuje znát celý směr. Stačí vidět o jedno světlo dál.
CHCEŠ JEŠTĚ JEDNU POHÁDKU?
