Lesu to zpočátku nevadilo. „Jen trochu,“ slibovala Eleonora. Jenže brzy se jí zalíbilo měnit se každý den. Jednoho rána se les probudil bez červené. Javory byly šedé. Šípky bledé. Jeřabiny bezbarvé.
Eleonora se podívala na svůj kožich. Zářil rudě. „Já jsem si vzala jen trochu.“ Jenže červená už nešla setřást. Stromy chtěly svou barvu zpět.
Eleonora ji zkoušela vracet na listy, ale vždy z nich sklouzla. Nakonec se zeptala starého buku.
„Co mám dělat?“
„Barva se nevrací tam, odkud jsi ji vzala,“ řekl. „Vrací se tam, kde je potřeba.“
Eleonora tomu nerozuměla. Bloudila lesem a hledala místo, kam červená patří. Pak potkala malou holčičku, která plakala.
„Co se stalo?“
„Ztratila jsem červenou rukavici.“
Eleonořin kožich zablikal. Část červené se oddělila a proměnila se v rukavici. Liška překvapeně zamrkala. Pak uviděla šípky. Trochu barvy přešlo na ně. Další na javory. Další na západ slunce. Eleonora začala červenou rozdávat.Čím víc jí ubývalo z kožichu, tím živější byl les. K večeru byla zase obyčejně rezavá. A poprvé jí to připadalo krásné.
Pochopila, že krása není něco, co si člověk musí stále půjčovat od ostatních. Někdy je nejhezčí právě to, co už je jeho. Od té doby si barvy občas půjčila, ale vždycky se nejprve zeptala a vždy je vrátila. A když se v lese objevila nová mladá liška, která si stěžovala, že její srst není dost výrazná, Eleonora se jen usmála.
„Počkej na západ slunce.“
Když se jeho světlo opřelo do rezavého kožichu, mladá liška oněměla. Eleonora měla pravdu. Některé barvy nejsou obyčejné. Jen potřebují správné světlo.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
