Nebyl zlý. Naopak. Byl to obr mírný, trochu roztržitý a velmi pomalý v rozhodování. Když se ho někdo zeptal, jestli chce k snídani borůvkový koláč nebo švestkový, zamyslel se tak dlouho, že mezitím býval oběd. Když si chtěl sednout, nejprve se třikrát rozhlédl, aby si náhodou nesedl na cestu, stodolu nebo něčí nedokončené sušení prádla. A když šel přes louku, našlapoval tak opatrně, že to z dálky vypadalo, jako by se celá hora pokoušela projít po špičkách.
Dalibor bydlel v jeskyni nad údolím.
Měl tam kamennou postel, obrovský hrnek na lipový čaj, pec, do které by se vešel malý domek, a polici s věcmi, které našel a zapomněl, komu patří. Byly tam tři ztracené hrábě, lodní kotva, zvon z kapličky, který kdysi sebral omylem, protože si myslel, že je to rolnička, a jeden sud kyselých okurek, který si odložil „na později“ před dvanácti lety.
Ze všeho nejraději měl Dalibor svůj slaměný klobouk.
Byl veliký jako střecha altánu, měl širokou krempu a vpletenou modrou stužku, kterou mu kdysi darovaly děti z vesnice, když jim pomohl postavit most přes rozvodněný potok. V létě ho chránil před sluncem, na podzim před listím a v zimě ho nosil jen občas, protože sníh mu na něm tvořil závěje a sýkorky si ho pletly s kopcem.
Dalibor klobouk pokládal každý večer na kámen u vchodu do jeskyně.
A právě v tom klobouku bydlela myška.
Jmenovala se Eliška.
Byla hnědošedá, drobná a měla černé oči jako dvě semínka máku. Do Daliborova klobouku se nastěhovala náhodou. Jednoho deštivého dne hledala suché místo, kam by se schovala před bouřkou. Vběhla pod slaměnou krempu, objevila mezi stébly malou dutinu a zjistila, že je tam teplo, sucho a voní to po slunci.
„Jen na jednu noc,“ řekla si.
Jenže jedna noc se někdy protáhne, když je místo pohodlné.
Eliška si mezi slámou vybudovala malý pokojík. Z chomáčku ovčí vlny si udělala postýlku, z makové tobolky lampičku, ze ztraceného knoflíku stůl a za modrou stužkou měla schovaný sklad semínek. Bylo to neobyčejné bydlení. Když Dalibor nosil klobouk, Eliščin domeček se houpal vysoko nad údolím a ona se mohla dívat ven malou škvírou mezi stébly.
Viděla věci, které žádná jiná myš neviděla.
Viděla střechy vesnice jako červené kostičky.
Viděla potok, jak se vine loukami jako stříbrná nit.
Viděla čápy z výšky, což čápi považovali za lehce urážlivé.
A když Dalibor kráčel po kopci, cítila, jak se svět pod ní pohybuje velkými, pomalými kroky.
Obr o ní nevěděl.
A Eliška si říkala, že je to tak možná lepší. Obři mohou být hodní, ale i hodný obr je pořád obr. Když kýchne, může malá myš skončit na druhé straně údolí a ještě se cestou omlouvat vzduchu.
Jenže Eliška nebyla nevděčná.
Každé ráno, než se Dalibor probudil, vyběhla po vnitřku klobouku a uhladila slámu tam, kde se přes noc pomačkala. Když do klobouku zapadl brouk, zdvořile ho vyprovodila. Když se modrá stužka povolila, přitáhla ji zoubky. A jednou, když do klobouku zanesl vítr pírko, které Dalibora šimralo na nose, Eliška ho odtáhla pryč, takže obr jen ze spánku zamumlal:
„Děkuju, neznámý větříku.“
Eliška se usmála.
Měla Dalibora ráda.
Ne proto, že byl veliký. Spíš proto, že se tolik snažil nebýt pro malé tvory nebezpečný. Když šel lesem, zdravil mraveniště. Když pil z potoka, dával pozor, aby nevypil rybičkám půl domova. A když mu jednou na palci usnul ježek, seděl Dalibor tři hodiny bez hnutí, dokud se ježek neprobudil a uraženě neodešel, protože si uvědomil, že byl pozorován.
„Je to slušný obr,“ říkala si Eliška. „Jen má málo přehled o tom, co se děje přímo pod nosem.“
A to byla pravda.
Dalibor viděl daleko, ale ne blízko.
Všiml si kouře nad sousedním kopcem, ale nevšiml si, že mu u nohy roste sedmikráska. Poznal, kdy se blíží bouřka, ale nepoznal, že mu v kapse hnízdí vrabec. Slyšel zvonění v údolí, ale neslyšel, když se mu v klobouku kutálelo semínko.
Jednoho dne přišlo do údolí sucho.
Ne hned. Ne jako drak, který přiletí a všechno spálí. Sucho přicházelo pomalu, vytrvale a nenápadně. Nejprve potok ztišil hlas. Pak tráva zešedla. Pak jabloně svěsily listy a slepice začaly na dvoře chodit pomaleji, jako by se jim i kdákání zdálo příliš namáhavé.
Lidé v Podobru nosili vodu ze studní, ale studny klesaly.
„Kdyby přišel déšť,“ říkali.
Déšť však nepřicházel.
Dalibor se trápil. Každé ráno chodil na kopec a díval se k obzoru. Hledal mraky. Viděl daleko, mnohem dál než lidé. Ale obloha byla prázdná, modrá a tvrdá jako vypálený talíř.
„Nemůžu přinést déšť,“ povzdechl si.
Eliška seděla ve svém slaměném pokojíku a poslouchala. Sucho cítila také. Semínka byla tvrdší, vzduch v klobouku praskal a sláma šustila jinak než dřív.
Jednoho odpoledne, když Dalibor seděl na kopci a smutně hleděl do údolí, zaslechla Eliška něco zvláštního.
Bylo to tiché kap.
Jen jedno.
Eliška vystrčila čumáček ze škvíry.
Kap.
Ozvalo se znovu.
Ne z nebe. Ne z potoka. Ze země.
Dalibor samozřejmě neslyšel nic. Měl uši nastavené na hromy, volání lidí a větší události. Ale Eliška měla ouška malá a velmi pozorná. Prolezla kloboukem až ke kraji, spustila se po stužce, přeběhla Daliborovi po rameni a pak opatrně slezla po rukávu dolů na zem.
To byla cesta tak dlouhá, že by si zasloužila vlastní mapu.
Dole u kamene znovu zaslechla kap.
V trávě byla malá prasklina. Z ní stoupal chlad.
Eliška přičichla.
Voda.
Ne nahoře. Dole.
Pod zemí.
Rozběhla se zpátky. Vylezla Daliborovi po kalhotách, po kabátu, po rameni až k uchu a zavolala:
„Dalibore!“
Obr se nepohnul.
Pro myší hlas nebyl jeho sluch zvyklý.
Eliška se nadechla a zavolala znovu.
„Dalibore!“
Obr si sáhl na ucho. „Větříku, dnes jsi nějak upovídaný.“
Eliška proto udělala to jediné, co ji napadlo.
Kousla ho jemně do ušního lalůčku.
Dalibor vyjekl.
Ne moc. Ale u obra i malý výkřik způsobí, že v údolí tři okna zacinkají.
„Kdo to byl?“ zadíval se kolem sebe.
Eliška se postavila na jeho rameno, zvedla tlapky a zavolala:
„Já!“
Dalibor zašilhal tak, až se mu oči málem potkaly.
„Myš?“
„Ano.“
„Na mém rameni?“
„Ano.“
„A předtím v mém uchu?“
„Komunikační obtíže,“ řekla Eliška.
Dalibor opatrně zvedl ruku, ale zastavil se, aby ji nesmetl.
„Kde ses tu vzala?“
„Bydlím ve tvém klobouku.“
Dalibor pomalu sundal klobouk a podíval se dovnitř.
Eliščin malý pokojík mezi slámou byl sice uklizený, ale přesto bylo jasné, že tam někdo bydlí. Postýlka, knoflíkový stůl, zásoba semínek, pírková deka.
Obr zamrkal.
„Já mám v klobouku nájemnici.“
„Bez nájemní smlouvy,“ přiznala Eliška. „Ale stužku jsem opravovala pravidelně.“
Dalibor se posadil ještě opatrněji.
„To ty jsi mi uhlazovala klobouk?“
„Ano.“
„A vyháněla brouky?“
„Ano.“
„A odnesla to pírko, co mě lechtalo?“
„Ano.“
Obr se dojatě usmál. „Já myslel, že mám velmi ohleduplný vítr.“
„To také není špatná pověst,“ řekla Eliška, „ale teď máme důležitější věc. Pod zemí je voda.“
Dalibor ztuhl.
„Kde?“
Eliška ukázala dolů.
„U kamene. Slyšela jsem ji.“
„Já nic neslyším.“
„Protože je moc tichá. Ty slyšíš velké věci. Já malé.“
Dalibor se zamyslel.
Potom si klekl k zemi. Velmi pomalu, protože když si kleká obr, je to událost pro celé okolní luční společenství. Přiložil ucho k trávě. Neslyšel nic. Jen vzdálené bušení vlastního srdce, šum listí a bzukot jedné mouchy, která měla nepochopitelně velké sebevědomí.
„Opravdu tam je?“ zeptal se.
„Opravdu.“
Dalibor se narovnal.
„Musíme kopat.“
„Opatrně,“ řekla Eliška rychle.
Obr se podíval na své ruce. Byly velké jako dva dubové stoly.
„Opatrně,“ zopakoval.
Sebral z louky starý kmen a použil ho jako lopatku. Jenže první pokus odhodil hlínu tak daleko, že dopadla do zahrady paní Rézinky a zasypala jí cibuli. Paní Rézinka vyšla ven, podívala se na kopec a zavolala:
„Dalibore! Jestli pomáháš, dělej to menší!“
Dalibor se provinile poškrábal na nose.
„Menší,“ řekla Eliška.
„Snažím se.“
„Ještě menší.“
Nakonec Eliška vymyslela lepší způsob. Dalibor přinesl ze své jeskyně starou lžíci, která pro něj byla maličká, ale pro lidi by stačila jako veslovací člun. Tou začal opatrně odhrabávat zem. Eliška seděla na kameni a poslouchala.
„Víc vlevo.“
„Tady?“
„Trochu doprava.“
„Tady?“
„Teď pomaleji.“
„Už pomalu dýchám.“
„To nestačí.“
Pracovali celé odpoledne.
Když se slunce začalo sklánět, objevila se v zemi tmavší skvrna. Dalibor odhrnul poslední vrstvu hlíny a najednou se ze země vyvalil chladný vzduch.
Pak zabublala voda.
Nejprve jen pramínek. Potom silnější proud. A nakonec z kopce vytryskla čistá studená voda, která se rozběhla po stráni dolů do údolí.
Dalibor zůstal klečet.
Eliška se posadila vedle pramene a namočila si vousky.
„Vidíš?“ řekla.
„Slyšelas ho,“ zašeptal Dalibor.
„A ty jsi ho vykopal.“
„Ty jsi mě navedla.“
„Ty jsi měl lžíci.“
To byla pravda, kterou nebylo třeba rozporovat.
Voda se mezitím valila dolů. Lidé ve vesnici ji uviděli a začali vybíhat z domů. Děti křičely radostí, psi skákali kolem proudu, slepice uraženě ustupovaly, protože voda si dovolila téct přes dvůr, a starosta běžel do kopce tak rychle, že cestou ztratil klobouk.
„Dalibore!“ volal. „Tys našel pramen!“
Dalibor zvedl dlaň a nechal Elišku vystoupit na jeho palec.
„My jsme našli pramen,“ řekl.
Lidé se podívali na myšku.
Někteří ji neviděli hned, protože na obrově ruce vypadala opravdu malinká. Ale když Eliška zamávala tlapkou, děti zajásaly.
„Myška zachránila vodu!“
„A obr!“ připomněl starosta, který měl rád spravedlivé zápisy.
„A obr!“ volaly děti.
Od toho dne se údolím rozlévala nová voda. Potok znovu zesílil, tráva se narovnala a jabloně přestaly vypadat uraženě. Dalibor postavil kolem pramene kamenný kruh a Eliška mu ukázala, kudy vést malý stružkový kanálek tak, aby voda tekla i k zahradám a přitom nevyplavila paní Rézince cibuli podruhé.
V Podobru se pak hodně mluvilo o tom, že velké ruce jsou užitečné, když poslouchají malé uši.
Dalibor a Eliška se stali přáteli.
Ne takovými, kteří spolu mohou chodit úplně všude stejně snadno. Když šel Dalibor přes kopec, Eliška raději zůstávala v klobouku, protože cesta po obrově rameni byla sice krásná, ale poněkud větrná. Když Eliška prozkoumávala kořeny a skuliny, Dalibor se mohl jen naklonit a ptát se, co tam vidí.
Ale právě proto si měli co vyprávět.
Dalibor jí ukazoval západy slunce nad vzdálenými lesy.
Eliška mu ukazovala, kde pod kameny roste první mech.
Dalibor slyšel bouřky dřív než vesnice.
Eliška slyšela vodu dřív než obr.
A když někdo říkal, že na velikosti záleží, Dalibor se jen usmál a poklepal na svůj slaměný klobouk.
„Záleží,“ říkával. „Jenže nikdy nevíte, jestli zrovna na té velké, nebo malé.“
Jednoho večera seděli spolu u pramene.
Dalibor měl klobouk položený na kolenou a Eliška seděla na jeho krempě. Voda tiše zurčela, údolí vonělo mokrou trávou a první hvězdy se objevovaly nad lesem.
„Víš,“ řekl Dalibor, „pořád nechápu, jak jsem si tě mohl tak dlouho nevšimnout.“
„Byla jsem malá.“
„Ale bydlela jsi mi na hlavě.“
„To ano,“ připustila Eliška. „Ale ty ses většinou díval hodně daleko.“
Dalibor se zamyslel.
„Budu se víc dívat blízko.“
„A já se občas podívám dál,“ slíbila Eliška.
Vtom se pramen zachvěl.
Voda uprostřed kamenného kruhu se rozzářila jemně zeleným světlem. Ne jako lucerna. Spíš jako list, kterým prochází slunce. Na hladině se objevil obraz: úzká cestička vedoucí pod zemí, mezi kořeny stromů, kolem průsvitných kamínků a dál, až k místu, kde pod horou tekla řeka vzhůru.
Eliška zatajila dech.
Dalibor se naklonil tak opatrně, až mu málem spadl klobouk.
Na vodě se objevila slova:
Kdo najde tichý pramen pod hlučným světem, může slyšet cestu, kterou chodí voda ve snech.
„Dalibore,“ zašeptala Eliška, „vidíš to?“
„Vidím,“ odpověděl obr tiše.
„Myslíš, že se tam dá jít?“
Dalibor se podíval na svůj veliký prst, potom na maličkou Elišku a nakonec na úzkou podzemní cestičku.
„Já asi ne,“ řekl.
Eliška sklopila ouška.
Ale obr se usmál.
„Ledaže bych tě nesl v klobouku až ke vchodu. A ty bys mi potom vyprávěla, co je dál.“
Eliška se rozzářila.
„A ty bys hlídal nahoře?“
„Samozřejmě,“ řekl Dalibor. „Někdo musí dávat pozor, aby se cestou neztratila hora.“
Myška se rozesmála tak, že jí zacinkaly vousky.
Nad údolím vyšel měsíc. Voda v prameni dál tiše svítila a slaměný klobouk na Daliborových kolenou voněl sluncem, senem a novým začátkem.
A tak obr Dalibor a myška Eliška pochopili, že některá dobrodružství jsou příliš velká pro jednoho a příliš malá pro druhého.
Ale pro dva dohromady jsou tak akorát.
